Myslím, že @jjprac si vážně zaslouží pochvalu za vybrání tématu pro tento týden, které řadu z nás motivovalo k sepsání hned dvou a více článků. :-)
Když jsem včera před spaním četl o tom, jak @krakonos - ovi v rámci pevné otcovské výchovy přistály na hlavě vajíčka, nemohl jsem si nevzpomenout na perličky z našeho rodinného archivu.
Otec byl gurmán a v naší rodině to byl také on, kdo vařil. Maminka coby emancipovaná žena, přidala svou trošku do mlýna pokud šlo o rajskou, čočku nebo svíčkovou.
Musím říct, že táta vařil dobře. Bylo to vaření á la M.D.Rettigová, takže máslo, mouka, smetana...no, podvýživou tedy u nás nikdo doma netrpěl. Jednou jsme od někoho dostali dvě kuřata. Bylo to ve čtvrtek, jako dnes si to pamatuju...no a táta se je jal rovnou strčit do trouby, že budou na neděli...vonělo to, všichni jsme mlsně obcházeli kolem trouby...když je vyndal, byly k nakousnutí....vzal nůžky na drůbež, každé kuře přepůlil a na neděli nezbylo nic! :-)) Tedy kuře u nás byla svátost, moc často jsme maso neměli, o to víc byl tenhle přístup mého otce osvobozující. Měli jsme v domě takové uprděné sousedy, pořád všechno počítali, škudlili....takže, často, když jsme se doma olizovali po obědě, někdo utrousil...no, Nováčkovi by to měli na týden..Něco sežrat, to nám prostě vždycky šlo a asi také půjde:-)
Někdy po čtyřicítce se táta rozhodl začít v kuchyni experimentovat. Bohužel ne vždycky mu to vyšlo. To, že u nás bývaly kolem jídla scénky jsem ještě nezmínil, každopádně jídlo se muselo dojídat, a to se logicky ne vždycky obešlo bez křiku a pláče (většinou jen dětí, občas i rodičů). Je zajímavé, že obě jídla, na která mám tak veselé vzpomínky bych si teď opravdu s chutí dal, tenkrát to byla tragédie..no posuďte sami.
První pochoutka byl pórek zapečený v bešamelu. Večeře se pro nás děti nevyvíjela příliš dobře, podivný bílý bác nám nezachutnal. Atmosféra postupně houstla, přímo úměrně prodlevám mezi rýpanci, které jsme nebohé zelenině věnovaly, aniž bychom, byť jen malý kousek, vložily do úst.Osvobodila nás sedmá hodina, kdy rodiče už museli jít..odcházeli do divadla a my zůstali s tou nádherou samy. Celý večer jsme pak vpravovaly naše zbylé pórky do nedojedených porcí rodičů. Byla to opravdu fuška. Myslím, že právě náročnost této operace přiměla rodiče to ráno ani nekomentovat:-) Zajímavé je, že nás ani nenapadlo, že bychom to třeba vyhodily..část jsme dokonce snědly! :-)
Druhá příhoda je mnohem peprnější. Tatínek vyrobil mexický guláš. Mexickost spočívala v tom, že to pálilo jak čert, byla v tom kukuřice a navrch to bylo posypané sýrem. Pochutnával si zejména tatínek (jsem si jist, že dnes bych si pochutnával stejně), maminka měla jen malou porci, kterou poměrně rychle spořádala a myla v kuchyni nádobí (po tatínkově vaření, vždy bylo co mýt), sestra naproti u stolu se v tom dloubala skoro jako já, jenže moudře alespoň občas strčila něco do pusy. Já ne a navíc jsem začal kafrat. Tentokrát žádné divadlo nebylo v plánu, takže žádná záchrana na dohled. Po jednom z nelibých obličejů, který jsem talíři před sebou věnoval už tatíček nevydržel a jednu mi lupnul. Byl to vlastně jen takový neškodný pohlavek, ale jak jsem to nečekal, skončil jsem obličejem v talíři. Čisté byly jen dva proužky od očí, jak mi v tom neštěstí tekly slzy:-))) Často jsme na tuhle historku vzpomínali, táta mě skoro nebil, takže to opravdu muselo být, když se neudržel. A já děkuju, že naši byli důslední, dokážu teď sníst všechno, což se docela hodí při cestách do cizích zemí, kde se nepodávají jen pro nás obvyklé kousky.
Trochu mi to připomnělo scénu: ... nepůjdeš od stolu, dokud to nesníš. Usnul jsem za stolem a jídla se ani nedotkl. Taky jsem prý neměl rád omáčky. Asi se mi spíše nelíbilo to slovo. Když mi řekli, že je to šťávička, tak jsem snědl i omáčku ;-)
Není nad vynalézavého rodiče:-)
;-)
Dobrý...
Děkuji za pochvalu i za hezký příspěvek do tématu týdne ;-) Opravdu se všichni slušně rozepsali, sotva to všechno stíhám číst :-)
Dobře jsi vybral..je to něco, na co máme vzpomínky každý:-)
To jo, každý byl dítětem ;-)
Tak to máš štěstí, že dokážeš sníst všechno. Já jsem strašný vybíravec, už odmala jsem byla. Bydleli jsme i s babičkou, která vařila (mamka občas taky, ale spíše jen o víkendu, taťka nevařil vůbec, ani nevím, jestli to umí). Každopádně když jsme se se sestrou pomalu začaly rýpat v jídle a odmítat to, babička zuřila, nutila nás to dojídat, dělala scény, postupem let to však vzdala. Nic jiného jí nezbylo :D Ze sestry je teď veganka a já jsem vybíravec největšího rázu :D Takže asi tak, no :D
Asi to nejde lámat přes koleno. Se svým dítětem postupuji také trochu jinak než jsem to měl doma já. Každopádně, pokud čekám nějakou dietní zradu, raději volím cestu s díky odmítnout jídlo jako takové, přijde mi to hezčí vůči hostiteli..i hnusné jídlo může dát dost práce uvařit:-))