Firewalking aneb chůze po žhavém uhlí.

Nedávno jsem tu měl příspěvek, kde se válím ve sněhu v -10°C, a teď budu psát něco z opačného konce teplotního spektra.

Je to totiž už pár let, co jsem si zkusil firewalking, neboli chůzi po žhavém uhlí. Náhodou jsem totiž přišel k informaci, že v našem městečku bude člověk z www.firewalking.cz a že se tedy hledají zájemci, co by si to chtěli zkusit.

Jak to probíhalo?

Sešla se nás skupina asi deseti lidí, já a devět žen nejrůznějšího věku. Bylo to na zahradě jedné z nich. Akce trvala skoro celý den. Bylo tam nějaké povídání, dechová cvičení, meditace, trošku jógy, trošku toho či onoho. Taky jsme si zabubnovali na šamanské bubny. Celkem fajn strávený den.

Všem nám však bylo jasné, k čemu to nakonec bude směřovat.

Těsně před setměním vyvrcholila naše "psychická příprava" tím, že jsme stále dokola opakovali nějakou indickou mantru, zatímco instruktor opodál rozdělal mohutný oheň ze spousty dřeva. Asi tak po půl hodině dřevo shořelo a zůstala velká hromada žhavých oharků, které instruktor lopatou rozhrnul do "cesty", asi tři čtvrtě metru široké a něco přes tři metry dlouhé.

Na začátku ohnivé cesty byl rozložený ručník jako rohožka, do kterého jsme si měli otřít nohy, a pak projít žhnoucí cestou. Instruktor stál na jejím druhém konci a my, jeden po druhém, měli po průchodu skončit v jeho náruči.

Jedna s přítomných dam chtěla mermomocí jít první, já jsem šel druhý a po mně ostatní.

Není v tom žádná finta ani žádný trik. Ty žhavé uhlíky, co svítí do tmy, jsou vážně skutečné a šlo by na nich grilovat.

Postavit se na začátek. Otřít si zpocené nohy do sucha o položený ručník. Navázat oční kontakt s instruktorem a vyrazit. Nedívat se pod nohy, jen prostě jít. Rovně, beze strachu, s důvěrou, že se nespálíš.

Jsou to zhruba tři metry. Čtyři kroky. Stavím se na start, otírám chodidla a cítím, jak mi na holeně sálá teplo. Dívám se instruktorovi do očí a vidím v nich odlesk ohnivé cesty. Je mi jasné, že se to povede, ten chlap se tím živí a klienty s popáleninami si nemůže dovolit. Ale někde v koutku duše je zbytek pudu sebezáchovy, který říká: neblbni...

Čtyři rychlé kroky. Nedívám se pod sebe, díváme se vzájemně s instruktorem do očí a po těch čtyřech krocích do něho vrazím a on mě zachytí. A to bylo všechno?

Prošli jsme všichni. "Chce si to někdo zopakovat?" ptá se instruktor a já a ještě dvě účastnice si to dáváme znovu. Kdosi pak vytáhne kousek papíru a hází ho tam, kde prošlo deset bosých lidí. Papír po pár sekundách vzplane...

Z deseti lidí jich tři skončili s pár malými puchýři. Já nic. Chůze naboso po žhavých uhlících byla docela příjemná. Ano, bylo cítit teplo, ale nepálilo to. Někdo se to snaží zdůvodnit fyzikálně, třeba že se mezi kůží a uhlíky vytváří izolační vrstvička z páry (nohy jsme si ale před vstupem do ohně měli osušit). Nebo že je to způsobeno rozdílnou tepelnou vodivostí uhlíků a kůže. Nebo... žádné fyzikální zdůvodnění však asi nebylo nikdy stoprocentně potvrzeno ani vyvráceno. Možná za to může i psychika - ta celodenní příprava taky asi nebyla jen samoúčelná. V každém případě to byla zajímavá zkušenost, kterou si možná ještě někdy zopakuji.