I took this photo one morning, on the way to work. Just like that, on a cell phone. I didn't intend to do any serious art, I just wondered what it would be like.
I edited the photo a bit in darktable and saved it for a few days. And after those few days, I started to like it. Some might argue that there is a catastrophic noise on it. But what if we look at noise not as a defect, but as an art?
And the best part is that I deleted the editing procedure that I made in the photo. So it's actually unrepeatable.
Tuhle fotku jsem udělal jednou ráno, cestou do práce. Jen tak, mobilem. Neměl jsem v úmyslu dělat nějaké vážné umění, jen jsem byl zvědavý, co z toho bude.
Fotku jsem trošku poupravoval v darktable a na pár dní uložil. A po těch pár dnech se mi začala líbit. Někdo třeba namítne, že je na ní katastrofální šum, a že je kvůli tomu nekoukatelná. Ale co když se na šum budeme dívat ne jako na vadu, ale jako na výtvarný prostředek?
A úplně nejlepší je, že jsem si smazal postup úprav, které jsem na fotce dělal. Takže je vlastně neopakovatelná.
But I still don't know how to deal with it. I think the photo has an atmosphere. I can feel her there. But it is possible that only me and no one else can feel it. Maybe it's just me abnormal. That for others, it's just shit to delete. Or not?
Pořád ale nevím, jak se k tomu postavit. Podle mě ta fotka má atmosféru. Já ji tam cítím. Ale je možné, že ji cítím jenom já a už nikdo jiný. Možná, že jen já jsem ten nenormální. Že pro ostatní je to jen sračka ke smazání. Nebo ne?
Díky šumu ta obloha dostává jiný rozměr a nabývá na dramatičnosti :-)
Cool