I bring you the second part of the "Faces of Vienna". Street photography, a genre combining the fields of reportage, art and documentary photography.
Maria-Hilfer-Straße, Graben, Stephansplatz. These are the three locations where I took these photos. They are all busy places with no shortage of interesting people. Most of the time I take photos by sitting on a bench, on the steps of a monument or leaning on a railing somewhere and just looking for a while. That moment of inactivity has its meaning. You blend in with your surroundings and become inconspicuous. At the same time, one also becomes familiar - where people come from and where they go, where they stop, what they look at, where they turn.
It is essential to anticipate when shooting like this. Maybe you'll see an interesting person. When you realize what makes him interesting and worth photographing, when you decide, when you raise the camera to your eye, when he comes into focus... it can take a while for your target to walk a few meters, get into a completely different position, get hidden by other people walking by and finally disappear into the crowd. So you have to pick the right people from a distance, well in advance. The other option is to shoot spontaneously, without much thought and hopes that "it will work out".
Maybe, it's actually no different from photographing animals in the wild.
Přináším vám druhou část "tváří Vídně". Pouliční fotografie, "street photography", je žánr spojující odvětví reportážní, umělecké a dokumentární fotografie.
Maria-Hilfer-Straße, Graben, Stephansplatz. To jsou tři lokality, kde jsem pořídil tyto fotky. Všechno to jsou rušná místa, kde není nouze o zajímavé lidi. Většinou fotím tak, že si sednu na lavičku, na schody u památníku nebo se opřu někde o zábradlí, a chvíli se jen dívám. Ta chvilka nečinnosti má svůj význam. Člověk splyne se svým okolím a stane se nenápadným. A přitom se taky zorientuje - odkud a kam lidé chodí, kde se zastavují, na co hledí, kam se otáčejí.
Při takovém focení je nezbytně nutné předvídat. Třeba uvidíte zajímavého člověka. Než vám dojde, čím je zajímavý, že stojí za to ho vyfotit, než se rozhodnete, než zvednete fotoaparát k oku, než zaostří... to může trvat nějakou dobu, během které váš cíl ujde několik metrů, dostane se úplně do jiné pozice, zakryjí ho ostatní chodci a nakonec zmizí v davu. Takže si musíte vhodné lidi vybírat už z dálky, s velkým předstihem. Druhá možnost je fotit spontánně, bez velkého přemýšlení a doufat , že "to nějak dopadne".
Když o tom tak přemýšlím, vlastně se to skoro vůbec neliší od focení zvířat ve volné přírodě.
Thank you for taking the time to read this post, if you have any questions, criticisms or suggestions I would appreciate it if you would throw them in the comments box
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)
některé ty fotky bych viděl trochu bez kontextu. Jak bych to řek, chybí mi tam akce, pohyb. Ale to může být jen můj názor
Krmí se, fotí, mává, spěchá s vlajícími vlasy... na to, že portrét není bůhvíjak akční disciplína, je tam toho pohybu celkem dost. Nicméně beru to jako námět a výzvu pro příště :)
Jako studie portrétu, výrazu tváří, to jo. To to je. Já měl zítra v plánu jet do Strážnice, na zámek fotit tamní expozice, jenže to vypadá že bude pršet, a z nádraží je to k zámku skoro tři kilometry. Asi zkusím někam do města sednout na zastávku a něco zkusím stvořit. I když teda já a fotit lidi. Už Mgr. Víšek, budiž mu země lehká, mi kladl na srdce, ať se o to radši moc nepokouším, takže taky tak trochu výzva. Teda jestli se mi bude chtít. Nesnáším hnusné počasí a ještě když u toho fouká. Brrrrr