proč jsem toho zázračného Pepu potkal.
Kopání Štěchovického zlata roky na Stochově je obraz analogický k mému přeopatrnělému mesiánství.
Je to stejné: Prostě nemůžu dovolit to popřít, protože kdybych to náhodou nemohl být já, protože to popřu, tak to nemusí být nikdo a to by byla škoda.
Z mého úhlu pohledu byla realistická vidina ztracené zlato vykopat, ale: Věděl jsem dobře jak malá je to pravděpodobnost, ale větší strach jsem měl tezi popřít.
Stejně je to se mnou, podle Sářiných slov Bůh být můžu a basta. A že to musím říkat doktorům je dobrá strategie z toho úhlu pohledu, že se to alespoň o mně bude vědět.
"Tyjo, on to mohl myslet vážně..."
Víte, nejraději ze svých vět, které chci, aby o mně říkali mé ženy (Martička, Čoudelka, Xeňa, Sára, Terka, Kačí ad.), je:
"Dnes už mi vlastně dochází, že si srandu nedělal, ale je mi to jedno, protože ho mám ráda."
K MDŽ jsem pro mámu nekoupil kytku, vracím se z Polep, kde jsem byl se spřízněnými schizofreniky a Jarolímkem a moc jsem si pobyt užil, nabídnu mámě alespoň zahrát na piáno, třeba tu její:
Jan Kotyk - Pět drobností pro mamku (klavírní verze) Op. 10a (2020)
Jan Kotyk - Pět drobností pro mamku verze pro varhany Op. 10 (noty) (2020)
Nakonec jsem květinu koupil při procházce se psem. Stejně bych s ním šel ven a vzít to na druhou stranu mě neobtěžuje. Martička mi na MDŽ psala, že jsem jí dojal. Miluju jí, celý život. Až pojedu do Ostravy za vysněnou cenou za kompoziční soutěž, zkusím naplánovat naše aspoň kraťoučké rande. Potřebuju hrozně domazlit.