Z komentáře článek – původně jsem chtěl jen reagovat na tuhle @krakonos’u úvahu a na komentáře, které si pod ní vyměnil s @pavelsku. Ale je toho hodně. Jakýkoli vztah a soužití dvou lidí s sebou přináší syntézu jejich životních stylů, které si s sebou většinou ve velké míře přináší z toho, co zažívali v dětství doma. Styly života různých českých rodin se po několik dekád od sebe nijak výrazně nelišily. Jasně, život na vinařské vesnici na jihu Moravy, v Praze a třeba ne šumavské samotě, to jsou různé kategorie, ale v principu je to prašť jako uhoď. O nějaké změně se dá mluvit až u dětí devadesátých let a mladších. Protože jejich dětství už nebylo unifikované.
Změna přišla postupně. Jak se měnila nabídka zábavy, školní vzdělávací plány, možnost cestovat… Po desetiletí koukaly stejné generace lidí na stejné večerníčky a pohádky, fandily stejným sportovcům a měly stejné hrdiny. Až zhruba kolem roku 2000 se tohle rozpadlo, děti začaly mít různé možnosti. Na stejné večerníčky se asi většina malých dětí kouká i dneska, ale televizních, filmových, knižních nebo počítačových hrdinů je dneska taková nabídka, že je není možné pojmout všechny. Takže desetileté děti ze dvou různých základních škol mohou získat úplně jiný kulturní základ. Ten bude ještě umocněný tím, že každá škola má jiné učebnice, jiné osnovy a jiný přístup ke vzdělání.
Jak to vypadá, když se s někým bavíte o tom, co jste dělali kdysi v dětství? Když mluvíte o lyžáku, všichni vaši posluchači vědí, že jste na něj jeli dvakrát, jednou na základce, podruhé na střední. Když budete vzpomínat na čtvrtou třídu, každý váš vrstevník bude mít celkem jasnou představu o tom, co jste se asi měli učit a jak to asi vypadalo. Znají knížky z povinné četby, filmy a seriály, na které jste jako puberťáci všichni koukali… Do určité míry to funguje i mezigeneračně, padesátníci se ještě celkem orientují ve světě třicátníků a naopak. Generace @kraki’ho a spol. to už bude mít jinak. Tak někde na půl cesty mezi vztahem s cizincem.
Pixabay License; autor Pexels
Španělsko a Česko nejsou až tak odlišné. Několik set let jsme měli stejný panovnický rod, Habsburky. Přesto jsou v tom, co jsme s T. prožívali v dětství, obrovské rozdíly. Pro Španěly je samozřejmost jezdit k moři, pro nás lyžovat. Koukali jsme na různé pohádky, četli různé knihy, dokonce ani pořádně neznáme historii země toho druhého. V českých školách se o Španělsku učí trochu, ve španělských o Čechách jen velmi okrajově. Jsou to přeci jen skoro dva tisíce kilometrů, všichni se v dějepise raději věnují svému okolí.
Kromě toho máme samozřejmě jiný přístup k chodu domácnosti, stravování, vaření a podobně. T. umí v obchodě vybrat a pak správně uvařit mořské ryby. Já poznám tucty hub, a hlavně rozeznám jedlé od nejedlých. Oba tyhle příklady lze docela dobře generalizovat – Španělé umí vařit ryby a Češi se vyznají v houbách. Některé věci jsou pro mě španělská vesnice, ale T. se v nich cítí jako doma. A naopak. Pak jsou pochopitelně tisíce věcí, ve kterých se oba nevyznáme. Třeba africkou kuchyni nemá v malíku ani jeden.
Až budeme mít děti, budou mít možnost nakouknout do obou dvou kulturních světů a vybrat si z nich to, co jim vyhovuje nejvíc. Kromě toho dostanou do vínku dva jazyky (respektive tři, úředním jazykem je u nás doma stále ještě angličtina). Jen bilingvnost sama o sobě je obrovský benefit, a to i v případě, že nakombinujete dva jazyky, kterým mluví jen pár milionů lidí. Naše děti budou umět vybírat a vařit ryby i poznávat houby. Budou umět lyžovat a u moře se budou cítit jako doma. A budou mít vhled do všeho, co je pro oba dva národy obvyklé.
Ne každá smíšená rodina to samozřejmě takhle má. Ve Španělsku dlouhodobě žije podstatně více naturalizovaných cizinců než v Česku (i když teď se to s ukrajinskými uprchlíky narovnává) a kromě Jihoameričanů je mezi nimi i dost Filipínců (Filipíny taky byly španělskou kolonií). Velmi dobrá kamarádka T. je napůl Filipínka, ale u ní doma se filipínsky nikdy nemluvilo a filipínská kultura nebo zvyky se držely stranou. Teď v dospělosti jí vadí, že o dost přichází.
Rozhodně tu nechci tvrdit, že by si měl každý najít za životního partnera někoho z druhého konce světa. Ale myslím, že mezinárodní partnerské vztahy jsou v principu pozitivní. Hlavně pro případné děti, kde negativa prakticky nevidím.
Normálně bych reagovala na podobný článek přímo tím, že osobně jsem vždy chtěla vytvořit "smíšenou" rodinu. Sedm let jsem žila s Argenticem, tři roky z toho v Anglii a čtyři v Uruguayi. Teď dva roky cestuji se Syřanem po Brazilii a Argentině a momentálně jsme na návštěvě u jeho rodiny co žije v USA. A nápad vždy byl že moje děti budou ovlivněny ze tří kultur (mojí, jeho a země kde bydlíme) a že samozřejmě budou mluvit aspoň třema jazyky od narození. Tak jsem si to vždy nějak vysnila a pořád v to tak nějak doufám.
Ale po přečtení si @krakonos ova příspěvku tak nějak nevím... :D
Znám lidi jejichž rodiče jsou různých národností a občas to vede k tomu že tak nějak neví kam vlastně patří.
Někteří to berou jako výhodu jiný jako potrestání, protože neví jak se identifikovat.
Já ráda věřím tomu, že jsme obyvatelé Země radši než jednoho státu abstraktně označeného hranicema.
Jsem Češka a mnozí odhadnou že jsem ze středovýchodní Evropy díky mému vzhledu a nějakým vlastnostem. Ale i když žiji v zahraničí přes 12 let a nemám touhu se do Čech vracet. Přiznávám, že mi Doma někdy chybí.
Zajímavé úvahy. Za mě v podstatě se vším souhlas. Jen ta věta o hledání partnera z druhého konce světa podle mě není úplně šťastná. Několik takových párů ve své bublině mám (např. česko-korejský, česko-thajský, česko-mexický apod.) a právě kvůli té obrovské vzdálenosti mezi místy původu dotyčných je pro ně v podstatě nemožné vychovávat jejich děti "rovnoměrně bikulturně". Pendlovat z jednoho konce světa na druhý prostě dlouhodobě nejde, takže si musíš vybrat jedno místo, kde se usadíš a kde tvé děti přijmou věci za své (minimálně z té větší části). Ale ČR a Španělsko jsou ještě relativně blízko (geograficky i kulturně), takže vy s T. byste mohli jednou mít poměrně rovnoměrné "Čechošpaněláčky", pokud to tak budou (a budete) chtít :)
@tipu curate
Upvoted 👌 (Mana: 0/46) Liquid rewards.
No, ona to byla nadsázka :)
Díky za tipáka.
Já vím, zní to hezky. Ale ta praktičnost tam pak úplně není ;)
No, základ je přímé letecké spojení. V tomhle na tom Praha není nijak extra, linek mimo Evropu je jako šafránu. Ale třeba Amsterdam má přímé linky do Soulu, Bangkoku i Cuidad de Mexico. Takže to cestování už není až taková pakárna.
Pak samozřejmě záleží i na tom, kde bydlíš. Z našeho bytu na letiště a z letiště do bytu T. rodičů je to v obou případech půlhodinka. Kdybychom žili v Opavě, na nejbližší letiště by to byly dvě hodiny autem. A kdyby na druhé straně bydleli rodiče třeba v Albacete, byly by to další tři hodiny za volantem.
Teď je to tak, že když ve dvě zamkneme dveře našeho bytu a poletíme nalehko, v 15:30 vzlétneme (celý check in se dá na Ruzyni stihnout za půl hodinky, ale je zbytečné se stresovat), v šest přistaneme, proběhneme letištěm, T. bratr nás vyzvedne a nejpozději v sedm máme večeři na stole (no, spíš jen předkrm, je to brzo). Pět hodin se vším všudy.
Však jsem psal, že Španělsko není daleko a ano, blízkost letiště je taky důležitá. Když mají ČD blbý den, tak za těch pět hodin já někdy nedojedu ani z Prahy do Opavy :D
Přímé lety samozřejmě jsou i na delší trasy, ale těch, řekněmě, 10 a více hodin v letadle, navíc tedy dejme tomu s malými dětmi, to asi není něco, co bys chtěl absolvovat dvakrát do měsíce. Nemluvě o jet lagu, finanční náročnosti atd. U všech těch párů "z opačných konců světa" co znám je to tak, že bydlí v místě původu jednoho z té dvojice a "k tomu druhému" lítají třeba jednou ročně na pár dní až týdnů...
átovi rodiče z mé mámy nadšení nebyli. Holka z Prahy. Neuměla ani podojit krávu!
Ale vlastně tím potvrzuji, co říkáš. Dřív byla jinakost velká. A rozdíly se těžko překlenovaly. Každý si bral nevěstu z okolí, která rozuměla životu, která ji čekal.
Např. legionáři, kteří si přivezli nevěsty z Ruského impéria, splakali nad výdělkem. Jejich manželky byly často z úplně jiné společenské třídy. A v ČR prostě neuměly hospodařit.
Myslím, ale nezkoumal jsem to, že u nás přestávaly stavovské a další bariéry ve sňatečnosti padat v 50.letech s nástupem socialismu.
Jinak i dvě děti v jedné škole mohou mít úplně jiný základ.
Ano, i dvě děti v jedné škole mohou mít úplně jiný základ, ale dnes je to mnohem běžnější než v minulosti. Nehledě na tom, jak moc rozdílný ten základ je. I před válkou jsi pravděpodobně učil děti cizinců, což třeba v roce 1980 běžné nebylo. Ani v devadesátých letech.
Ač mám každého rodiče jiné národnosti, tak mluvím jen mateřským jazykem, otcovským nikoli, basama teremtete...
A nemrzí tě to teď zpětně, že neumíš oběma jazyky?
A jak.
Yay! 🤗
Your content has been boosted with Ecency Points, by @godfish.
Use Ecency daily to boost your growth on platform!
Support Ecency
Vote for new Proposal
Delegate HP and earn more