Lze na Madeiře dobře jezdit na kole? Silnice jsou často velmi strmé, a podél zavodňovacích kanálů - levada, se musí kola občas vést, zato je možné objevit Madeiru vlastníma očima mimo turistické davy. Příroda je nádherná, celý ostrov jak botanická zahrada. Naše okolí se diví: Jó, tam to znám, je tam krásně, ale na kole?! Ne, to určitě ne!
Ostrov je to malý, asi jen 50 x 30 km, zato pěkně členitý a hornatý, s nejvyšším vrcholem 1.851 m. Klima je celý rok mírné, vegetace bujná a ceny přiměřené.
1.4. přílet, Machico – Sao Lourenco, 32 km, 920 vm
Přistávací plocha Madeirského letiště Funchal (=funšál) vyčnívá skoro celá do moře, podepřená betonovými sloupy. Hned kousek od křídel přistávajících letadel se zvedají skalnaté stráně, na druhé straně cáká moře. Před letištěm řada taxíků, první bez mrknutí okem láduje naše dva kolové kartony do kufru, víko přivazuje provazem. Máme to jen 4 km, do hotelu Dom Pedro v Machico (=vyslov mašiko, ale nemá to s Japonskem nic společného). Před hotelem dáváme kola dohromady, kartony smíme postavit do chodby za recepcí. Zamluvili jsme tu jen první a poslední noc, jinak se budeme přesunovat z místa na místo. Máme jen minimum věcí v cyklistickém baťůžku.
Hned se vydáváme na půldenní tůru na nejvýchodnější bod ostrova. Už cesta z Machico do sousední vesnice vede po 20 % prudké silničce na vysokou skálu, tam se smím krátce vydýchat a rozhlédnout po moři a vesnici pod náma, honem foto, a už svištíme na druhou stranu kopce do Canical. Tam se vyhýbáme hlavní silnici a spouštíme se uličkou prudkou jak skokanský můstek dolů k moři. Je mi jasné, že se mi těch sklesaných 200 výškových metrů vymstí, taky jo, za marinou zas po skokanském můstku nahoru. Zpátky na hlavní objíždíme kopec celý polepený solárními panely, na temeni zarostlý větrníky. Vida, jak jsou tady Portugalci pokrokoví, energie z obnovitelných zdrojů.
Silnice se táhne po dlouhém a úzkém, ale přesto kopcovitém poloostrově, končí na malém parkovišti. Přeskakujeme s koly rozverně obrubník a vydáváme se po kamenité pěšině, kam až to půjde jet. Po kilometru jdou dřevěné pozvolné schody na kopec, za ním kamenné příkré schody dolů. Tady už to nemá dál s koly cenu, necháváme je opřená o skálu, nezamykáme je (snad tu nikdo z těch pěších turistů nepřijde na nápad nám je vynést nahoru) a jdeme aspoň za skalní roh. Krásné kolmé útesy z červené a černé lávy, modré moře sebou mlátí o skály. Podívat, pokochat, vyfotit. Zpátky k silnici, odměna – sjezd po dřevěných „jezdeckých“ schodech, schválně čekáme, až nepůjde žádný turista, abychom si to mohli vychutnat.
Přes kopec do hotelu, moc jsme toho nenajeli, jen 32 km, ale skoro 1.000 výškových metrů. Sprcha a honem do „města“ na obhlídku a do restaurace na večeři. Objednáváme si ryby, co jiného, u moře. Madeiřani sem ale v tuhle dobu chodí na kafe a dortíky. Ryby nám chutnají, a na to kafíčko a dortíček taky dojde. Po jídle přemlouvám Zdenka k malé oklice přes promenádu, pláž je černá, lávová, ke koupání neláká. Taky je ještě na jaře studená voda. Jen na kousku mají nasypanou žlutou pláž, tak jak to mají turisti rádi.
2.4. Machico – Santana, 46 km, 1.510 vm
Dali jsme si za úkol za ten týden objet celý ostrov, s několika oklikami nahoru do vnitrozemí. Pojedeme proti směru hodinových ručiček, takže dnes nás čeká přejezd na severní stranu ostrova. Ta je studenější, deštivější a tudíž zelenější.
Hotel stojí na úpatí pobřežních skal, po rovině jedeme jen prvních pět metrů ze dveří, pak se jde hned strmě na věc. V noci pršelo, tak trochu fouká a není žádné vedro, na stoupání do kopce je to ale OK. Prvních 10 km je prudce do kopce, to jsou pro mě dvě hodiny šlapání. Bez jediného rovného místa. Nahoře vesnice Santo Antonio, golfové hřiště, tady už se jede lepší, je to tu míň prudké, zato začíná mrholit.
Tady se dá kolo ještě tlačit
Abychom nejeli pořád po silnici, vymysleli jsme si kus po levadě. Levada je zavodňovací kanál, většinou 50 x 50 cm, betonový, a vedle něj více méně úzká pěšinka sloužící údržbě zavodňovacího kanálu. Její výhoda je téměř nulový spád. Levady se táhnou přes celý ostrov, jsou často i 50 km dlouhé, a je jich údajně celkem 2000 km. Ideální cestičky pro pěší turistiku, i když některé jsou vytesané ve svislých skalních útesech, někde je zábradlí z drátu, někde ne, někde se musí balancovat na hraně levady. Pro kola až na vyjímky nevhodné. Doufáme že ty vyjímky se nám doma v internetu podařilo vytipovat. A jako první pokus má být dnešní Levada do Faial. Dojíždíme po silnici za Santo Antonio až k prasečí farmě, která se už z dálky hlásí nezaměnitelným zápachem. Tady silnici křižujenaše vytipovaná levada.
Tady už si kola neseme
Začíná to slibně. Levada se klikatí podél skály, na druhé straně zatím žádné propasti. Vedle levady je asi metr široká pěšina, obě se prodírají zeleným tunelem stomů a keřů. Že jsme tu s kolama správně, nás utvrzuje skoro-kolize s jiným cyklistou, který se vyhrnul ze zatáčky (první a zároveň poslední horské kolo které spatřujeme mimo pobřežní silnici). Trochu je mlha, trochu mrholí, na cestě jsou sem tam kameny a kořeny, trochu to klouže, ale jinak se jede krásně. Šlapu spokojeně za Zdenkem, najednou kluzký kořen, cak, bum, a už ležím až po rameno ponořená v levadě. Zdenek naštěstí slyšel mohutné žbluňknutí, tak se zastavil a z dálky se mi chechtá. Já jsem ale tak zamotaná nohama v kole, horní půlkou těla visím nad vodama levady, že se sama nemůžu vyprostit. Zdenek mi třídí nohy a dráty kola. Do rukávu goretexové bundy jsem nabrala dobré dva litry vody, když mě Zdenek dostal do svislé polohy, všechno mi vyteklo do bot. Musím se tomu nahlas smát, kromě toho že jsem z půlky mokrá se mi naštěstí nic nestalo. Zdenek už zas ujíždí dál, chci ho dohnat, ale ještě si za jízdy rovnám tachometr, který se mi pádem posunul. Takže nekoukám před sebe a zas cak, bum, rána do hlavy, že mě to shodilo z kola, a zase do levady. Tentokrát to byl kmen, který trčel přes pěšinu, rána naštěstí do helmy, ale taková pecka, že mi křuplo za krkem. Takže jsem se během 100 metrů dvakrát koupala. Ten druhý pád Zdenek vůbez nezaznamenal. Škoda že to nikdo nezachytil na film, byla by to dobrá groteska.
Dál už jedu bez nehod, dávám pozor na slizké kořeny a kameny a ve zbylém čase se rozhlížím po vegetaci. Jedeme vavřínovým lesem, který údajně pokrývá 20% plochy ostrova. Ostatně slovo madeira znamená dřevo. Sem tam tisy, cedry, na skalách mech a po zemi spoustu kytek. Jak v nějakém zdivočelém parku.
Do teď jsme žádné turisty nepotkali, asi po 5 kilometrech dojíždíme na rozcestí, a tam stojí skupina Němců seniorů. – Co, s kolama dál po levadě?, – hrozí se. – Tam je to takhle úzké a takhle strmé a zábradlí je jen drát – zdůratňují svá tvrzení gesty. Dát se ale jinudy znamená sjet úplně jinde na pobřeží, a tam se pachtit přes hory a doly. Při tomhle mokrém počasí žádná lákavá vyhlídka. Přichází skupinka české mládeže: no to si dáte, je tam takhle nízkej tunel, chechtají se. Ale není to daleko, pak už je cesta lepší. Zdenek se nechává ode mne přesvědčit, že se do toho pustíme. Byla přece tahle levada v internetu popsaná jako sjízdná, ne? A je to jen 10 km, a když tam prošli ti starci, to by bylo abychom se tam neprosoukali s kolama.
Levada přetíná silnici v místě zvaném Riberio Frio, znamená studený potok. Má tu být chovná stanice pstruhů a u toho restaurace. Vypadá to tu ale nehostinně, úzká džunglovitě zarostlá rokle, z vegetace kape voda, žádná restaurace není vidět a ještě na nás zle štěká ošklivý pes. Rychle obléct vše co máme, teď to půjde po silnici pořádně z kopce. Než sjedeme těch 10 km k moři, mám pocit že jsem na kole přimrzla. Dole vesnice Faial, domečky visí na svazích, přístup k moři jen úzkou průrvou ve skále. Dramatická krajina. A dramatická naše cesta do další vesnice. Přejíždíme kamenný mostek, a když na něm zakloníme hlavu, vidíme nad sebou kamenné podezdívky zatáček silnice. Má zábradlí zubaté jak cimbuří a vysmívá se nám z výšky nabílenými zuby. Do cíle naší dnešní trasy už jsou to jen 4 km, jen jsem se domnívala, že to nebude kolmo nahoru. Ale jednu výhodu to má. Už v první zatáčce je mi zas horko. Zdenek zapíná turbo a mizí v serpentýnách nade mnou. Šlapat, už jen hodinu. Když mi Zdenek o 300 výškových metrů dál přijíždí naproti, vím že cíl není daleko.
Hned za pár zatáčkami to začíná. Už nestačí tlačit, mezi levadou a drátěným zábradlím není dost místa na nohy, šlapky, řidítka. Tak kolo tlačit po levadě? Betonový obrubník je asi jen 10 cm široký, rozšiřuje se pouze v místech, kde chybí pěšinka a chodí se po obrubníku. Nezbývá než kola nést, pěkně nad levadou. Pak přichází ten tunel, tedy tunýlek, kudy prochází vodní kanál a vedle něj se dá v dřepu prolézt. Ještě že nás tu nikdo nevidí, jak presujeme kola vodou skrz ten skalní otvor. Asi po čtvrt hodině Zdenek už je neklidný: Tak, a už toho mám dost, jdu zpátky! – Co, tím tunelem zase? Pojď, za chvíli to bude určitě lepší. – Dobře,kolik minut maximálně? – Deset. – Tak jo, za deset minut ale definitivně otáčím, jestli se to nezlepší. Mokrá svislá skála, kam až se dohlédne. Za pár minut se cesta opravdu zlepšila natolik, že šlo kola místy tlačit. Zdenek pak už byl tak oprský (euforie po překonaném klíčovém místě), že seděl na kole, jednou nohou se odrážel jak na koloběžce o obrubník jevady a rukou se posouval po drátěném zábradlí. Což se mu ovšem jednou vymstilo. Šlápl vedle a už se koupal v čirých vodách bystře proudící levady. Tak si nemáme co vyčítat. O návratu ale už není řeč, jsme už určitě za půlkou cesty, teď už to dorazíme.
Anona
Prý přímo na pase před vesnicí Santana je hotel. Domotávám se tam zrovna v okamžiku, kdy Zdenek ve funkci kvartýrmajstra jde s paní hoteliérovou ze spodního domečku, kde je restaurace, do horního, kde jsou pokoje. Na chodbě vypolírované dlaždičky, v pokoji krásné parkety. Kola jsou zablácená, z nás crčí voda. Marně se snažíme podlahu moc nezaneřádit, ale kola musejí do chodby, nenecháme je stát venku v dešti. K našemu údivu je v pokoji ústřední topení. Hned ho roztáčíme na plné pecky a zdobíme televizi nad ním mokrými tričky. Horká sprcha a hurá na večeři. Je mimosezona, tak sedíme v restauraci jen s dvěma dalšími turistickými páry, oba zas ve věku dětí vylítlých z hnízda.
3.4. Santana – Porto Moniz, 56 km, 1.260 vm
Ráno nás vítá sluncem. Boty, kalhoty, všechno krásně na topení do rána uschlo. Dneska máme lehkou etapu po severním pobřeží do nejsevernější vesnice ostrova – Porto Moniz. Posilňujeme se snídaní, ke které nám paní domácí přináší tmavozelené svraštělé plody a anglicky nás vyzývá je vylžičkovat. Prý se to jmenuje anona a je to madeirská specialita. Zdenek mě coby ochutnavače jako vždy nechá sníst mou půlku, pozorně sleduje výraz mé tváře (schválně se nad tím jako otřásám nechutí) a čeká kdy padnu pod stůl. Když i po ukončení snídaně ještě pevně sedím na židli, opováží se na špičku jazyka ochutnat mikroskopický kousek, z kterého absolutně nemůže usuzovat na jakoukoli chuť , pro jistotu odstrkuje talíř a velkoryse mi přenechává svou půlku. Co když ty jedy působí pomaleji? Mezi námi, chutná to trochu jako mdlá hruška.
Tyto údajně typické madeirské domy jsme viděli jen tento jediný den zde v
Santana, jkde se na ostrově zachovaly zbytky původních obydlí. Dnes už slouží jen jako chlívky, a ty hezky opravené jako ubytování prp turisty. Malinké nabílené domečky s doškovou střechou staženou hluboko do čela, vesele červené dveře a modré rámy oken.
Na severu Madeiry rostou skály přímo z moře, je tu jediná silnice, nemáme žádnou variantu, naštěstí tu není téměř žádný provoz. Pobřežní silnice je zde vyhlídková trasa v asi 400 m výšce, která se kvůli každému malému potůčku spouští na úroveň moře, nakoukne do miniaturní delty vystlané černými lávovými balvany, kromě mohutného příboje tu není nic vidět, tak se rychle znechuceně odvrací do vnitrozemí a šplhá po skálách na slunce, na horní okraje útesů. To s námi opakuje asi třikrát, zklidní se až v Sao Vicente. Sem vyúsťuje jedna z mála (vlastně jediná) silnic vedoucích z jihu napříč ostrovem, která zbavená serpentin (díky několika tunelům) umožňuje i postarším turistům v půjčených fiátcích přístup na severní pobřeží. Jezdí se sem dívat do nějakých jeskyní a promenovat podél silnice kolem několika stánků se suvenýry. Madeiřani nabízejí ponožky, čepice s klapkama přes uši a svetry z hrubé doma utkané vlny, vyšívané ubrusy a dečky, a barevné čapky s dlouhou anténou.
Za městem stojí u silnice stařík a prodává nějaké zemědělské produkty. A ten má takovou anténovou čapku na hlavě. Zastavuju a chci si ho nenápadně vyfotit, Zdenek taky brzdí. To už ale zmerčil jiný prodavač ovoce a hrne se ke Zdenkovi s ošatkou plnou tmavozelených anona. Než Zdenek zalapá po dechu a rozmyslí se, kterou řečí mu má sdělit že nic nechce, už mu obchodníkova hbitá ruka strčila plnou lžíci anona do pusy. Myslím že se Zdenek nezmohl na žádný zvuk, nasedl na kolo a ujel. A mě nechal vysvětlovat, že děkujeme ale nic nechceme. A po svém útěku se mi Zdenek ani nepochlubil jak mu to chutnalo.
Sprchovat se dá u přes den
Nová pobřežní silnice je samý tunel a most, my ale naštěstí od Sao Vicente můžeme jet po staré komunikaci, která je už jen pro pěší, odbočuje od hlavní silnice a zase se na krátkých úsecích na ní vrací. Vine se po úbočí skal a nabízí krásné výhledy na okolní útesy a dolů na moře. Pár výškových metrů nás tedy ještě nemine. Před každou odbočkou na starou silnici je velká mnohojazyčná tabule s varováním, že padají kameny a cesta je na vlastní nebezpečí. A pro jistotu je přes příjezd natažený řetěz se značkou zákaz vjezdu. To ale pro nás skoropěší neplatí. Za zatáčkou první estrada antiga leží na silnici kameny velké jak melouny. S těmi by si naše cyklistické helmy asi neporadily. V blátě jsou vidět otisky bot, nejsme tedy jediní uživatelé staré cesty, a to kamení se uvolnilo asi včera při tom dešti. Asi následkem deště jsou tu sem tam vodopády, klidně si padají z velké výšky a kropí silnici po celé šířce. Zdenek se nechává fotit jak rychle projíždí vodopádem, ten největší si dává s chutí třikrát. Osprchovat se možno ale taky v tunelech, kde crčí voda celoplošně z kamenného stropu.
Tak tudy to opravdu dál nevede. Zpět!
Rozjařeni, jak nám to pěkně jde, narážíme na jednom úseku na překážku. Přes silnici je postavená asi 2 m vysoká betonová zeď s výrazným nápisem danger. To ovšem Zdenka nemůže odradit (i když si myslím že si to neumí správně přeložit), stoupá na obrubník silnice a nakukuje přes zeď. Jó, dobrý, je tam pár kamenů, ale to půjde. A už se šplhá nahoru i s kolem a mizí mi za zdí. Přistrkuju mu tedy taky moje kolo, přestože se ho snažím odradit od jízdy do tohohle úseku. Šoupeme kolo na druhou stranu, já mám co dělat abych přelezla. Mám kratší nohy, a zábradlí, na kterém stojím, je přímo nad mořem, teda asi 100 m vysoko. Naštěstí nějaké zoufalé křovisko přilepené z boku na skálu zastírá přímý pohled dolů do vln. Na druhé straně zas spousta kamení, jedeme asi 200 m, za zatáčkou je ale zával. Kamení, haluze, bláto, Zdenek se snaží bez kola kousek vyškrabat. Sám ale doznává, že tudy tedy opravdu ne. Tak zase zpátky, kola a my přes zeď, nekoukat při tom do hlubiny, uf, je to za náma.
Další úsek estrada antiga je posypán balvany velikosti mikrovlnné trouby. Doufám, že padají jen v dešti, nebo v noci, nebo v úterý. Rokle se strženým mostkem ale zabraňuje našemu dalšímu postupu. Pak už jedeme jen na ty, na kterých není napsáno velkými písmeny danger. I tak je všude spadaného kamení dost.
No vida, a je to za námi, ten špičatý útes v moři, to už je Porto Moniz. Pár uliček, malá promenáda. První hotel je moc drahý, necháváme si doporučit levnější, který brzo náhodou objevujeme. Velký pokoj s ještě větším balkonem, na něm lehátka, slunečník, výhled na 50 m vzdálené vlny. Dýchla na nás atmosféra dovolené u moře. Příboj zuřivě mlátí do skalisek. Místo pláže jsou tu mezi útesy vybetonované laguny, pro velké vlnobití je ale dnes mořské koupaliště zavřeno. Po vysprchování lelkujeme trochu po promenádě, je teplo a sluníčko, nakupujeme sušenky na noc a jdeme do restaurace na ryby. Zase obvyklé publikum, několik postarších párů různých národností, fotbal bez zvuku v televizi. Je půl sedmé, místní tu ještě nejsou, jen hladoví turisti. Večer pak v posteli chroupeme sušenky, Zdenek trochu kouká na portugalskou televizi, tedy když dávají fotbal, a to bylo s vyjímkou snad jednoho dne denně. Já si čtu miniaturní knížku, kterou si pro tento účel vozím celý týden na zádech (Stephen Hawking, Zdenek jí ze mě na zpátěčním letu vyloudil).
Porto Moniz
4.4. Porto Moniz – Ponta do Pargo, 51 km, 1.910 vm
Dnešní úkol zní: dojet z nejsevernějšího místa ostrova na nejzápadnější. Ale pozor, ne nejkratší cestou, ale přes vnitrozemí, tedy přes hory. Nemusím asi zdůrazňovat, že cesta jde do kopce, a sice hned od vchodu do hotelu. Na stráni jsou rozrtoušené malé vesničky i jednotlivé baráčky, mezi nimi se v serpentýnách plazí úzká silnička do kopců. Míjí terasová políčka, vzorně obdělaná, v řádcích jak podle pravítka sedí sazenice brambor a různé zeleniny. Meze jsou zarostlé šalvějovými keři, silničku lemuje hustý porost hortensiíí a lilií, v zahrádkách kvetou dvoumetrové kamelie. Tak jak jsou tu krásně zarostlé škarpy, u mě zahrada nikdy vypadat nebude. Neobdělaná místa jsou přikrytá několikametrovými šlahouny řeřichy, kvete ve všech žluto-červených odstínech a listy má velké jak pingpongové pálky. Holé černé skály, na kterých už se nic jiného neudrží, jsou porostlé mechem a obrovskými netřesky. Z keřů podél silnice sklízím pro občerstvení zralé mišpule, připadám si tu jak v rajské zahradě. Zdenek je samožřejmě už dávno v čudu, tak na rovných místech v zatáčkách stavím, rozhlížím se a fotím. Vychutnávám poslední sluníčko, vrcholky jsou zahalené v mlze. Nadějě, že bychom mlhu prorazili a nahoře svítilo sluníčko, je malá.
Stoupání nebere konce, od moře na skoro 1.500 m na jeden zátah
Ve výšce okolo 1000 m začínají vavříny, stromový vřes, různé (asi) vrby a roztodivné křoví. Zdenek mě přijel zkontrolovat jestli ještě žiju a zase odfrčel do kopce. Tak se nořím sama do mlhy, začíná studený protivítr. Oblékám nepromokavou bundu, kapucu přes hlavu, na ní nasadit helmu, asi vypadám jak idiot, ale nikdo tu není kdo by mi to mohl potvrdit, a mě aspoň nefouká za krk. Šlapu. A šlapu. Funguju. A přistihuju se při tom, že se začínám litovat. Tak to teda ne! To si to rozebereme: máš hlad? – ne, máš žízeň? – ne, bolí tě hlava, záda, v krku, břicho? – ne, ne, ne. No tak vidíš, co si stěžuješ! Trochu vítr, trochu vlhko, trochu mlha? No a? Že nemůžeš natáhnout ruce v lokti? To na dovolený nepotřebuješ. To není nic hroznýho, tak se nelituj a šlap!
Konečně nahoře
Mlha houstne, je vidět sotva k dalšímu patníku. A najednou se přede mnou vynořily jak zjevení dvě siluety s dlouhýma rohama. Hm, tak to jsou nějaké speciální horské krávy, při objíždění jejich výtrusů si říkám, co to je za zvířata, kravinec vypadá jinak. Zrovna mě jede Zdenek zkontrolovat, tak toho využívám k vzácnému obrázku: cyklista na safari. Chvíli jedeme spolu, míjíme další v mlze po silnici bloumající dlouhorohé exempláře, silnice je míň prudká a brzo bude stoupání konec. V těchto místech je ve „ vnitrozemí“ ostrova zvlněná náhorní planina, asi 1400 m vysoko, vypadá to tu jak ve Skotsku. Na jihu prokukuje slunce, na pahorcích četné větrníky pilně vyrábějí proud, a brzo se napojujeme na širší silnici, jedinou která vede ze západu na východ přes hory.
Svahy potažené žlutým kobercem z janovců
Vlní se přes holé pláně a vede kolem jediné hospody daleko široko, u Pico da Urze ( = vřesový kopec). Zde už na sluníčku si dáváme v závětří colu, s vědomím, že dnes už máme téměř odpracováno. Ještě 15 km po téhle silnici, a pak se spustíme přímo na západ mezi keři po pěšině, která je na mapě slabě vyčárkovaná, a Zdenek ji vystopoval doma na Googlu. Ze severu fouká po holých pláních studený vítr, makám za Zdenkem, ale už mi zas mizí za zatáčkou. A pak ho vidím ležet na boku vedle silnice, kolo vedle něj. Co se mu stalo? Dojíždím k němu, ale jen se směje: hřeje se na sluníčku. A opravdu, při zemi nefouká, tráva je krásně vyhřátá. Tak chvíli spolu akumulujeme přitisklí na zem teplo, než se vydáváme dál.
Po požárech
Čeká nás 1400 výškových metrů sjezdu, mraky necháváme za sebou a pouštíme se po pěšině. Krajina se okamžitě mění. Všechny stráně kolem jsou porostlé asi 2 m vysokým janovcem, který teď zrovna krásně žlutě kvete. Vybíráme si místečko v závětří na svačinu a pak hurá s kopce. Na některých místech je všechno spálené od požárů a černé, ale na zemi už se zase zelenají nové výhonky. Klesáme, je tepleji a tepleji. Úvozem v borovicovém lese nakonec dojedeme k prvním obydlím. Ponta do Pargo, jsme tu správně. Kostel, silnička, pár příčných ulic. Ale jsme ještě asi 200 m nad mořem. Pod námi západní cíp ostrova s majákem. Když vidím tu strmou cestu dolů, nemám nejmenší chuť se po ní pustit. Tudy se musí zas zpátky nahoru. – Co, ty nechceš k majáku? Proto přece na Madeiře jsme!- Aha, to jsem netušila, ale když je to tak a maják je určen jako účel mého zdejšího pobytu, tedy budiž. Vždyť jsou to jen dva kilometry.
Dole u majáku je malé parkoviště, kam chytřejší turisti odstavují své půjčené fiaty, obejdou maják a zas vyjedou autem do kopce. My opíráme kola o kamenné zábradlí a nahýbáme se přes něj, moře se pění pod útesem a není vidět, že by se k němu někde dalo spustit. Od majáku kolmo nahoru, po půl hodině jsme konečně zas ve vesnici, v obchůdku se ptám po ubytování. Posílají nás do další vsi, prý pět kilometrů . No to snad ne, ještě kopce! Ptám se ženských na autobusové zastávce, se stejným výsledkem. Míjíme hospodu, poslední pokus, třeba mají v patře pokoj. No to nemají, ale paní zná jinou paní, která pronajímá apartmány. Hned jí volá a nám popisuje cestu.
Noc v kamenném domě
Naštěstí se zahřejeme pod leopardí dekou
Nový dům, hned u kostela, dvě patra, pět pokojů, velká kuchyň s pecí na chleba a dvě koupelny. A nikdo, jen my. Za 25,-eur. Paní ještě rychle chystá poslele, přehazuje přes ně teplou deku s vyobrazenými leopardy, my otvíráme všechny okenice a pouštíme večerní slunce dovnitř. Dům je kamenný a patřičně studený, a asi v něm celou zimu nikdo nebyl. Šňůru na prádlo zdobíme našimi spocenými tričky a jdeme do té první, a taky jediné restaurace v místě. Na to jaké je to tady ospalé hnízdo, je restaurace nóbl, číšník v černém, jídlo rychle (jsme jediný hosti) a velká porce. Jako skoro každý večer to nemůžu všechno sníst, Zdenek po mě dojídá. A hurá do tepla pod leopardy.
5.4. Ponta do Pargo – Ribeira Brava, 57 km, 1.480 vm
Ráno nám paní domácí, která prodává ve vedlejším krámku, chystá na pultě obložené housky, my si k nim kupujeme kafe, ještě jabko na cestu a můžeme vyrazit. Na východ. Ale abychom nejeli po hlavní a jediné silnici, odbočujeme po pár kilometrech vzhůru do hor. Tam, odkud jsme se včera přiřítili. Z Plazeres je to pouhých 8 km na náhorní planinu, ale to jsou pro mě skoro dvě hodiny práce. Zdenek se se mnou loučí a už mu vidím jen jeho záda, já poctivě šlapu. Jde to nepřetržitě pořádně do kopce, stará silnička je místy dlážděná, úzká, žádný provoz. Šněruju to od pravého k levému pankejtu, je to pak trochu míň prudké. - *Ty najezdíš dvakrát tolik kilometrů *– komentuje občas Zdenek, když vidí, jak se hadovitě soukám do kopce. Po hodině se dopracovávám nad les, stráně jsou porostlé žlutým janovcem a stromovým vřesem, mezi tím křovím se prodírají pasoucí krávy. Šlapu, funím a nelituju se. Nelituju se, kruciš!
Dneska je plechové nebe a teplo, jaké jsme si tu předplatili. Já mám končetiny namazané faktorem, jak to má být. Zdenek včera naříkal že si připálil stehna, ale dnes se namazat odmítl, že by prý byl lepkavý. Komu by to mělo vadit nevím, kromě mě tu nikdo není, kdo by se na něj lepil.
Ke konci pár procent stoupání ještě přibývá, tak a dost, slézám, budu chvíli tlačit, ať mám změnu. Ještě jsem si to tlačení pořádně neužila, a už je tu Zdenek, bere mi foťák a – nasedni, já tě vyfotím s mořem v pozadí.- Poslušně plním příkaz. No co, za chvíli jsme na náhorní planině, to už vyšlápnu. Ta sice taky není rovná, ale aspoň to jde občas z kopce.
Nestoupáme až na 1400 m jako včera, asi na 1200 odbočujeme na levadu do Paúl. Tady nejsou žádné skály, betonové koryto se táhne po pastvinách za několik rohů. Vedle levady je asi 20 cm široký vyšlapaný chodníček. Vyžaduje to dost soustředění se na něm udržet. Zdenkovi to jde dobře, já se sem tam odstrkávám od betonového okraje nebo tlačím. To se můžu lepší rozhlížet po krajině.
Máme přijet k silničce se sochou Krista, a Zdenek u ní našel na Google nějaké budovy a parkoviště. Asi hospoda. Tam si dáme colu, než se spustíme dolů k moři. No, bíle zářícího Krista jsme našli, ale baráky nejsou hospoda, ale vodní elektrárna. Bez coly se oblékáme na sjezd, dlouhé rukávy a nohavice, a hurá dolů. Klimatická pásma a s nimi vegetace se rychle mění. Pastvina, vřes, janovce, vavříny, borovice. Sem tam shořelé lesy. A pak proti nám řada velkých náklaďáků, které vezou kamení do kopce (!). V 600 m začínají terasová políčka a obydlí, pobřežní komunikace, na kterou brzo najíždíme, se vine nad útesy asi ve 400 m výšce. Vesničky leží malebně s výhledem na moře, bohužel dolů k moři není přístup. A banány, na všech stráních rozcuchané banánové listí. Už zrají.
Tady nahoře bychom stejně nenašli ubytování, musíme sjet do Ribeira Brava, to je u moře. Tady už má hlavní pobřežní silnice chatakter dálnice, provrtává se skrz kopce, tunely se střídají s mosty. S koly tu nemáme co pohledávat, jedeme po starých silničkách, které ovšem vedou přes kopce a skrz údolí. Ale rozhodně malebnější cesta. Kousek před Ribeira ale vzala voda kamenný most, nedá se nic dělat, tady to jinak než po hlavní nepůjde. Poslední kus vede tunelem. Pro tyto případy máme už nacvičený tandem. Já mám světlo na řidítkách a jedu vpředu, Zdenek za mnou s čelovkou v týle. Rámus aut se v tunelu hrozně rozlíhá, jezdí i náklaďáky, nemám z toho dobrý pocit. Chci to mít rychle za sebou, šlapu so můžu, je to ale bohužel trochu do kopce, funím zhluboka. A je mi přitom líto mých v přírodě krásně vyvětraných plic. Uf, tunel za náma. Ribeira před námi.
Směřujeme k prnímu hotelu, ten vypadá, že nemá moc hvězdiček (do těch se zpocení cyklisti nehodí). Zdenek hlídá kola a já jdu s hochem do třetího patra převzít pokoj. Žádná sláva. Teprve když jsme nanosili věci nahoru, jsme zjistili, že chybějí ručníky, vana je rezavá a zrcadlo zaprasené. Když ale Zdenek zjišťuje, že nejdou otevřít dveře na balkon , jdeme už si stěžovat. V zabedněné místnosti bychom se nevyspali. Bez problémů dostáváme vedlejší pokoj, který je podstatně lepší. Má i televizi. Bohužel je z ní ale vyrvaná antena, tak budu dnes usínat bez fandících fotbalových davů. Olé. Honem sprcha a na nábřeží na jídlo. Ještě vlečeme kola po úzkém schodišti aspoň do prvního patra, neboť dole u nich už postávalo pár výrostků (a šahali mi na brzdy!). Nábřeží je plné restaurací, sedáme si venku, tady je to trochu turistické. Dávám si kuřecí špíz, který mi přinášejí asi na mertové šavli, a tu zavěšují na hák připevněný na stole. Tak to jsem ještě neviděla. Samozřejmě tu porci zas nemůžu sníst. A Zdenek má hromadu krabů a sepií, ten se tady kulinářsky odvazuje.
6.5. Ribeira Brava – Funchal, 37 km, 900 vm
Takzvaný odpočinkový den. Podél pobřeží postranní silničkou skrz vesničky, malebné. Silnice se vine jak tobogán nahoru dolů, při sjezdu se na nás z protějších svahů už zubí nabílená cimbuří kamenných zatáček, tak vidíme, co nás za chvíli čeká. Zdenek si stahuje nohavice cyklistických kalhot ke kolenům, aby zakryl připálená místa. Faktorový krém i nadále odmítá, i můj nápad odepnout spodek nohavic trekingových kalhot a prodloužit si s nima cyklistické kalhoty.
Gabo Girao
Moře je 600 m pod námi
Highlight dnešního dne má být Gabo Girao. Je to nejvyšší útes na ostrově, 580 m svislé skalní stěny. Další atrakce, kvůli které tu údajně jsem. Aha, tak to bude zas do kopce. Ale naštěstí ne daleko. Z malého sedýlka vede slepá silnice na parkoviště, obložené prodavači suvenýrů. Nabízejí hlavně korálky a madeirské barevné tkané čapky s dlouhou anténou. Odtud vede pěšinka až k zábradlí, pod kterým se v hloubce rozbíjejí vlny o pár terasových políček. Přestože pohled dolů je zvěčněn v každém turistickém průvodci, fotím s ostatními turisty svou variantu propasti. Brzo bude pohled ještě úchvatnější, jak nás poučuje velká barevná tabule. Bude zde vybudován kolem skály ochoz se skleněným dnem a zející hlubinou pod nohama. Teď ještě můžeme stát bez obav bezpečně na skále.
Máme půlku dnešní šichty odpracováno, tak si na chvíli sedáme před malým barem na colu. Odtud už je vidět velký záliv s hlavním městem ostrova Funchal, cílem našeho dnešního snažení. Stráně jsou hustěji zastavěné, na silnici je větší ruch. Zdenek mě nechává ujet, dlouho na něj na jedné odbočce čekám, že by píchnul? Konečně se vynořuje. Musím se nahlas smát. Aby ochránil svá teď už konečně spálená stehna, vymyslel si oproti mým nudným radám originálnější řešení. Z jedné nohavice mu čouhá ručník, z druhé plápolá tričko. Na můj dotaz, jestli nechce místo toho trička můj ručník, aby aspoň vypadal souměrně, komentuje jen – jeď dál, jako by se nic nedělo.
Sjíždíme do Camara de Lobos (=vlčí komora?), malého rybářského přístavu, kde se na stojanech suší nasolené ryby, a odtud už opravdu podél pobřeží do Funchal. Zdenek má vytipovaných pár hotelů, jak je ale budeme v 125.000-ovém městě hledat, nevíme. Na západě je předměstí s velkými hotely, parky, bazény. Ptáme se v jednom, noc je tu za 60,- eur. Malé hotely v centru snad budou cenově přátelštější.
Funchal
Nejdřív projíždíme promenádu, prohlížíme v marině velkou zaoceánskou loď, do které se zrovna belhají turisti-senioři z vycházky městem, u břehu se houpe napodobenina Kolumbovy lodi Santa Maria, která pořádá pro turisty vyjížďky, a jakási velká loď plná radarů (ó, asi nějaká špionážní). Čirou náhodou jedeme blízko přístavu kolem Zdenkem vytipovaného hotelu Colombo. Vypadá z venku jak obyčejný obytný dům, má asi jen 12 pokojů, stojí jen 35,- eur se snídaní. Hurá. Kola můžeme nechat v recepci, slečna sice přes ně musí přelézat, ale nic jí to nevadí. Zůstaneme tu dvě noci, ale přes den budeme s kolama stejně pryč. Vybrali jsme si tichou stranu hotelu, s výhledem do kopců. Aspoň hned ráno z postele uvidíme co dělá nahoře počasí.
Vinotéka s přidruženým prodejem suvenýrů
Na večeři je ještě brzo, jdeme pěšky po městě. První bod mnou naplánovaného programu Zdenek akceptuje ochotně – dortík a cappuccino v kavárně, druhý bod je prohlídka pevnosti. Je jen kousek od moře, ale protože i zde jako všude na Madeiře všechny k pobřeží kolmé ulice vedou strmě do kopce, smlouvá se mnou, že už dál nepůjde, schválně se loudá jako penzista, ptá se, kdy už tam budeme, a co tam budeme dělat, no zlobí. Nakonec na mě čeká u hradeb pevnosti, když vidí, že za bránou to vede ještě do kopce. Připravuje se o krásný výhled přes střechy a radši sleduje pracovní morálku stavebních dělníků opravujících hradní příkop. Až náhodné objevení madeirské vinotéky rozjasnilo jeho mysl. Nebo taky fakt, že už jsme kolem ní šli z kopce. V šest nás hlad žene do pěší zóny. Výběr restaurace je zde složitější, neboť je jich tu moc. Obcházíme kolem nich a nemůžem se rozhodnout, jak ten osel mezi kupkami sena. Nakonec si stejně zas dáváme rybu. Zdenek grilované sardinky, já steak z tuňáka.
7.4. Funchal – Paso di Poiso – Funchal, 37 km, 1.260 vm
Předpověď počasí není valná. Pohled z okna to potvrzuje, kopce jsou v mracích, ale tady na pobřeží svítí sluníčko a je teplo. Snad se vyčasí, protože dnes máme vysoký cíl: druhý nejvyšší vrchol Madeiry, Pico Arieiro s 1.818 m (Google-překladatel tvrdí, že to znamená migréna, to snad ne!). Druhý nejvyšší proto, že se na něj dá dojet na kole, oproti nejvyššímu vrcholu Pico Ruivo s 1.862 m (to zas prý zamená zrzavá, jsestli si ten Google trochu nevymýjšlí), kam se musí kus pěšky .
Už první metry od hotelu vedou tradičně do kopce. Tentokrát úzkými dlážděnými jednosměrkami, auta se kolem nás derou do kopce a téměř se mi zachytávají zrcátky za řidítka. Na to nemám s mými 4 km/h na rozdíl od Zdenka dlouho nervy. Tlačím. Teda kolo. Po pár omylech do slepých uliček se vymotáváme na hlavní ulici. Ta je stejně strmá, ale aspoň široká. Asi za hodinu jsme z nejhoršího venku, provoz je klidnější. Už je trapné, že to pořád opakuji, ale stále stoupáme do prudkého kopce. Silnice si udržuje sklon až do Monte, vesnice v asi 600 m výšky nad Funchalem. Bojuju nejen proti těm procentům, ale taky proti strouze plné vody lemující krajnici. Řítí se žlabem s kopce, a já mám pocit že mě brzdí, strhává, že musím bojovat ještě proti ní. Ta voda mě přímo hypnotizuje, žene se do údolí a já se proti ní sotva plazím.
Tak kdo to vyšlape?
V Monte je nějaká botanická zahrada, Zdenek ji míjí bez povšimnutí a mě nezbývá nic jiného než ho následovat. Vjíždíme serpentinami do eukalyptového lesa. Nad námi ve stráni je slyšet pilu dřevorubců, kácí stromy za plného provozu přímo u silnice. Zdenek si už zase dává časovku a ponechává mě mému tempu. Za chvíli budeme mít 1000 výškových metrů, a začíná mlha. Za zatáčkou je slyšet hlasité burácení. Sem přece nemůžou být slyšet zezdola vlny? Ne, to si jen vítr pohrává s vrcholy eukalyptů. Pokud jsme v lese, je to dobré, na 1200 m stromy řídnou a vítr se prodírá k zemi. Je mi zima, zastavuju a oblékám větrovku. Zdenek se ke mě vrací, aby zjistil, jestli mě to ještě nesfouklo, opírá kolo o patník, aby se mohl taky obléct. A šup, vítr mu zlomyslně jedním poryvem shazuje kolo na zem. Ještě 600 výškových metrů, odhaduji to na dvě hodiny. Mlha houstne a Zdenek se drží víc u mě. 1400 m. Nějaká odbočka. Koukám na mapu, kam to vede. Vrchol dneska nemá cenu, prohlašuje Zdenek nahlas to, co si oba už dávno myslíme. Odbočka vede dolů do Camacha, pojede to rychle a bude zima. Praktikuji zas mou debilní kombinaci kapuca – helma přes ní, a ještě to vylepšuji čelovou páskou. Zdenek si na oblékání zas opírá kolo o patník, aby mu ho v zápětí poryv větru mrštil na mokrý aspfalt.
Mlžný les, ještě že aspoň patníky mají barvu
Při sjezdu musíme dávat pozor v zatáčkách, na silnici je vrstvička prachu, asfalt je od mlhy mokrý, trochu klouzačka. Dorážíme po 12 km do výletního místa Camacha, centra košíkářského řemesla. Za hezkého počasí tu jsou stánky se suvenýry a promenující turisti, jak jsme to viděli vyfocené v knížkách o Madeiře. Dnes jsme rádi, že při té špatné viditelnosti nalézáme správnou silničku směr pobřeží. Jakmile jsme pod mraky, výrazně se otepluje, dole dokonce svítí sluníčko. Vjíždíme do předměstských uliček mezi rodinnými domky asi 400 m nad mořem. Už mě nečeká žádné stoupání, super.
Tápeme osadou Camacha
Zdenek je kus přede mnou, ale proč najednou odbočuje zase prudce do kopce? Nezbývá mi než tam jet taky, čeká na mě na jedné křižovatce. - Co to na mě zas šiješ za kulišárnu? Já už do žádnýho kopce nejedu! Že tys tam viděl tu šipku „estadio“? – Ne, žádnou šipku ke stadionu jsem neviděl, ale chtěl jsem jet ještě jednou přes Monte. (Na všech našich výpravách a dovolených Zdenek, a já a dříve i děti tedy s ním, objíždí fotbalové stadiony. Tak jsme viděli Manchester United i Real Madrid, například. Proto bych se nedivila, že mě bude tady vláčet po kopcích a pátrat, kde je dost placato aby tam stál celý stadion.) Rokujeme, co dál. Ať si teda Zdenek jede, já pojedu přes pěší zónu a prohlídnu si trochu město. Sraz za dvě hodiny v hotelu. Cestou se zastavín v Orchidáriu, to by ho stejně nebavilo.
Zdenek odsupěl do kopce, a já už vidím na plotě ceduli Jardim Orquidea. Hurá, tak přece budu mít dneska botanickou zahradu, a dokonce orchidejovou! Teda takové množství orchidejí najednou, a takové různé, jsem ještě nikdy neviděla. Taky se tu prodávají sazeničky, ale co já s nima v batohu na kole? Tak aspoň fotím. Dole v centru tlačím v tržnici kolo podél stánků. Mají tady kromě anona i maracuja (různé druhy) i banana ananaz což vypadá jako nezralé šišky. A sazenice lilií, hortensií a jiných zde divoce rostoucích druhů. Levně, tři kusy za 2 euro. Jak já bych si tu ráda něco koupila.
V hotelu Zdenek ještě není, postávám trochu venku a prohlížím výlohu s nabídkou nemovitostí, když tu Zdenek celý začerněný přijíždí z kopce. - Tys neměla zapnutý mobil! – Co se děje! – No píchnul jsem. – No pomoc jsi ale ode mě stejně očekávat nemohl! - A do Monte nedorazil, protože bylo na druhé straně hluboké rokle. Žádná cesta. Jen jedna levada, jak jsme pak zjistili v mapě.
Centrum Funchal
8.4. Funchal – Machico, 45 km, 910 vm
Snídaně se podává v 5 patře na střešní terase, s vyhlídkou na město a přístav. Dnes je trochu chudší, přicházíme pozdě a ti čtyři ostatní hosti už nám všechno vyjedli. Není šunka, ale aspoň že marmelády je dost. Poslední etapa, dnes nemá být tolik do výšky, jen k jedné levadě, po ní na východ nad Machico a tam se spustit dolů do „našeho“ hotelu Dom Pedro, kde jsme strávili první noc na ostrově. Tam nás zas čeká manželská postel s dvěmi prostěradly a dvěma dekami. Ne jako tady, kde jsme se tahali o jedno prostěradlo.
Musíme jet zase nahoru do Monte. Pro mě ale nepřichází v úvahu ta krkolomná cesta starým městem mezi auty. Chci Zdenkovi navrhnout variantu, ale je nějak zaseklý dnes ráno. Mám pátrat po důvodu? Nechám to vyšumět, radši. Přes hotelem vyjedu první na jinou ulici, však on už uvidí že chci jet jinudy.
Vyjíždím od hotelu, ale koutkem oka vidím, že Zdenek za mnou zahýbá zas do té včerejší prudké ulice. Čekám na rohu asi pět minut, ale on za mnou nepřijíždí. Tak ať, cíl je známý, mapy mám já. Start. Každý na svou pěst dneska asi. Z pěší zóny najíždím na postraní ulici, která vede přímo do Monte. Není na ní žádný provoz, má to ale jeden háček. Vede přímo. Přímo nahoru. Žádné ulehčující serpentýny. V zemi kde se netvoří v zimě náledí a pluhy nemusejí odklízet sníh, stoupání přes 20 % není problém. Pro auta. Jak se tu pohybují matky s kočárky a invalidi, nevím. Statečně šlapu. Asi 200 výškových metrů. Pak má rychlost klesá, předjíždí mě městský autobus, musím ke kraji, slézám. Tlačení jde zpočátku dobře, 4 km/h, postupně se zpomaluje na 3 km/h. Pomaleji už tachometr neumí, já ale jo. Tak už ukazuje jen 0 km/h. Je tu děsně strmo. Myslím, že tak dlouho strmou a rovnou ulici jsem ještě neviděla. Před Monte nasedám zas na kolo.
Zdenek už by tu musel být. Třeba na mě čeká. Objíždím náměstíčko před botanickou zahradou. Nečeká. OK, dal si opušťák. Tak se jdu podívat na zdejší kostel, má být něčím památný. Kolo po kostelních schodech nahoru, kuk do kostela, kolo po schodech dolů. A ještě je tu jedna atrakce. Do Monte vede totiž v Funchal lanovka. A ta tu chrlí turisty. A pro ty mají Madeiřani připravené velké proutěné koše (vyrábějí je v Camacha, kde jsme to včera pro mlhu neviděli) na dřevěných lyžinách, na kterých s těmi turisty po jedné prudké asfaltové silnici „sáňkují“ dolů do Funchal. Jedna košatina, v ní dva turisti, vzadu dva madeirští vozkové v krojích. Jsem ráda že jsem si tuhle ulici nevybrala pro jízdu na kole nahoru. Trochu okouním, jak se prdelaté turistky uvelebují jak kvočny do košatin, a najednou v davu vidím Zdenka. Už mě taky zahlédl. Po ranním kabonění není ani památky, vítáme se pusinkami jako bysme se týdny neviděli.
Rovná pěšina mezi porosty Agapanthus
Teď už svorně vyrážíme na zde začínající levadu. Kus jízda, kus tlačení kola nebo přenášení přes schůdky, kde se levada křižuje s potokem. Levada dos Tornos (Google to překládá jako soustruhy, asi že se cesta točí a klikatí). Přibližně po 5 km přijíždíme k úzké dlážděné cestě. Po té musíme „přestoupit“ na další levadu, která vede o patro výš. Asi o 200 výškových metrů. A tady míjíme ten estadio, ke kterému jsme včera viděli šipku. Stojí uprostřed piniového lesa na betonových kůlech. K němu vede asfaltová cesta. Zdenek už má pocit, že si těch levad užil dost, a chytá se příležitosti pokusit se ještě jednou vyjet na vrchol Pico do Arieiro. Tady na stráních je hezky, sluníčko, ale vrcholky jsou schované v mracích. Já teda nemám nejmenší chuti se nahoře v mlze rvát s větrem. Pro Zdenka je to ale beze mě šance. On bude mít svůj vrchol, a já si užiju levady. Loučíme se, sraz okolo páté v hotelu v Machico.
Po chvíli tlačení do kopce narážím na Levada da Serra. Široká písčitá cesta podél zde již nefunkčního kanálu, zarostlého souvislým kobercem lilií. Jejich květy mi sahají nad hlavu. Ráda bych si aspoň malinkou lilijku vydloubla, ale nemám nic, ani malou lžičku. A vytrhnout s kořenem nejde, drží se pevně země. Řídký, sluncem prozářený les, místy ohořelé, ale už zelení obrostlé stromy. Hlavně eukalypty. Z úplně ohořelých černých kmenů vyrážejí nové větvičky. Potkávám dva lidi, pak už nikoho. Cesta je krásně sjízdná, tak se rozhoduji si cestování po levadě prodloužit. Po rovině se šlape tak lehce! Sem tam vykoukne pode mnou moře, nebo ve stráni schovaný domeček, ptáci zpívají a sluníčko svítí. Pohoda, 20 km bez námahy.
Na ohořelých stráních vyráží zase zeleň
Koukám do mapy, kde bude nejlepší se spustit po silnici dolů k moři. Ano, dojedu až k té prasečí farmě, u které jsme na začatku týdne vjeli na první levadu. Kruh se uzavře. Odtamtud už to znám. Asi 15 km dolů, kolem vesnice Santo Antonio, kolem golfového hřiště, skrz obydlené stráně nad letištěm. Mám ještě trochu času do pěti, malá kavárnička by nebyla špatná. Ale nic, asi bych musela jet po hlavní, tak jedu až v Machico kus pod hotelem na cappuccino a koláček. A přijíždím k hotelu a zrovna když z druhé strany doráží Zdenek. To se nám teda povedlo, super načasované. Hned volá – Hádej kudy jsem jel, kolem toho vepřína.- No já taky. A že jsme se tam nepotkali? – A co vrchol? – Proč nemáš zapnutý telefon? Posílal jsem ti z Pico SMS! Počasí se prý nahoře vyjasnilo, i sluníčko bylo. Jen studený vítr zůstal. Po očistě se vydáváme na večeři do centra, potom si vymiňuji okliku přes pláž, abych si aspoň do toho moře sáhla, když už na něj celý týden koukáme.
9.4. Odlet
V tomhle hotelu je za celý týden nejlepší snídaňový buffet. Kromě špeku, smažených vajíček a fazolí (pro britské labužníky, uéá) si dáváme všechno. Několikrát. Pak jedeme ještě na kolech do supermarketu koupit suvenýry. Dvě lahve madeirského vína, dvě kilová anona, madeirské perníkové srdce. Kam to dám, chce vědět Zdenek. Vše vymyšleno: oblečení, boty a helmu dám do kartonu ke kolu, a batůžek s vínem odevzdám jako zavazadlo. Pak demontujeme kola, balíme do krabic a po poledni odjíždíme taxikem na blízké letiště. A tam při bloumání po letištní hale objevuji malý stánek, kde prodávají sazenice těch krásných lilií, Agapanthus. Tak ty musí ke Zdenkovi do batohu, odpor zbytečný. Po půlnoci jsme v pořádku doma.
Byla to pěkná dovolená, žádné dobrodružství, ale poznali jsme krásný ostrov. Ze všech stran, i ze zhora, a za různého a velmi rychle se měnícího počasí. Bujná a většinou nezničená příroda, mírumilovní domorodci, dobrá kuchyně a udržované silnice. A to všechno na tak malé ploše. Můžeme doporučit. Nejen pro vandrování po levadách, ale taky jako ještě neobjevený ráj pro mountainbiker.
Helena
© {1995-2025} Travel. https://inleo.io/profile/travel.helena
Posted Using INLEO
You can check out this post and your own profile on the map. Be part of the Worldmappin Community and join our Discord Channel to get in touch with other travelers, ask questions or just be updated on our latest features.
It looks like a very beautiful house at the foot of the hill, my friend.
It is truly a very amazing natural beauty, the beauty certainly makes you not want to go home if you are there, I saw some photos that were truly very amazing and very beautiful,I really enjoyed it ❤️