Víc o něm bohužel nevím. Je to Xenin táta, prý se předávkoval, můžu to říct, protože můj blog čte dnes (!) tak deset lidí.
Říkám si: Proč se lidem tohle děje, že ztrácí někoho na celý život, kdybych měl tu křišťálovou kouli, kterou měl Moody v Opětovných shledáních, každého bych nechal prohlédnout skrz, jen aby se smířil.
Podle něj byla potřeba se vidět zásadní, podle něj došlo ke spojení v lásce, podle něj už mrtví necítí nic těžkého, mají za sebou pouť a už jen milují.
Proto tu ale museli být, aby to někdy potom docenili. Jít rovnou do světa blaha by je učinilo takovými, že by to brali jako samozřejmost.
Žijeme v slzavém údolí, plném překonávání hmotných nedostatků, zranění od druhých, plném zla.
Nebojím se říct zla.
Kdo četl mojí Postapokalyptickou pohádku, ten ví, jak si to představuju: Život v uměleckém díle.
Ať už je to bramborová kaše, nebo ta nejlepší symfonie.
Miluj!
Říkám jí miluj!
Honza
Čest památce, dvojhlas, přiměřená emoce.