Na tenhle článek jsem si myslel dost dlouho. Ale nic moc jsem nevymyslel, jak sjednotit tři úplně různé obrazy. Tak to zkrátka jen tak naházím na papír... Teda do editoru.
Obraz první, Petřín. Napadlo Vás někdy, proč tenhle kopec není zastavěný? Protože spodní voda. Pod kopcem jsou odvodňovací štoly. Na temeni, tam se něco postavit dá. Ale ve svahu... Cokoliv se tam postaví, má tendenci sjíždět dolů. Během tisíciletí si to lidé vyzkoušeli a stavět tam přestali.
Tedy do průmyslové revoluce. Noha parou cválá... A poručíme větru, dešti. Copak příroda odolá moderní technice? Nějaká voda... A tak v roce 1891 u příležitosti Stoleté výstavy vyrostla nejen Petřínská rozhledna, ale i Petřínská lanovka. Jezdila do roku 1914. A pořád se opravovala. Sjížděla, potvora...
V roce 1919 se zase rozjela. Ale roku 1921 se opět zastavila. Bylo totiž sucho. A Pražská vodárenská vypověděla smlouvu. Byla to tzv.lanovka na vodní převahu.
Znovu se lanovka rozjela 1931. To už byla plně elektrifikovaná, v režii Pražských elektrických podniků. Mimo válečnou epizodu jezdila do roku 1965. Kdy ji smetl prudký liják. A statik zjistitl, že je v katastrofálním stavu. Znovu se rozjela 1985. Ale stojí to nezměrné náklady. A každou chvíli stojí i sama lanovka. Voda, voda, voda... Zatéká do izolace, způsobuje korozi, podemílá...
Obraz druhý. Dolní Slezsko. Město Kladsko. V roce 1945 připadlo Polsku. Poláci těm územím říkají "odzískaná". SSSR si vzalo 2/3 Polska a Polsko se saturovalo na úkor Německa. Němci byly odsunuti do Němec, Poláci z východu přisunuti sem.
Jenomže Kladsko je město na pahorcích. Domy tu stály jen proto, že se tu od raných dob (Kosmas zmiňuje Kladsko k roku 961) stavěly drenážní kanálky. Ty byly ve sklepeních domů. A sklepení vznikala v době předrománské, románské, gotické, renesanční, barokní... Jen místní se v nich vyznali.
Ale místní byli posláni do odsunu. Přeci nenechají svůj majetek novým pánům. Zadarmo... Takhle lidé prostě nefungují. Noc před odsunem spustili a zatloukli stavidla. Zavalili vstupy do částí sklepení. A voda, místo aby končila v Nise Klodské nebo v Mlynovce, se začala hromadit v podzemí. A v roce 1947 se provalila. A polovina města spadla.
Třetí obraz. Dvorek mého tchána. Uvažoval jsem fotit. Ale kdo z Vás by sem dal takové fotografie? Představte si obytný dům, vrata a hospodářská stavení. To vše tvoří "účko". Veškerá voda je okapy svedena do středu toho účka. Do jakéhosi perystilu. Cestou se zadržuje ve dvou starých litinových vanách a v jednom plastovém sudu. Z nich dále pokračuje přepadem.
V prostředku částečně vyasfaltovaného nádvoří je stružka. Ta svým sklonem vede vodu oběma směry. První směr vyvádí vodu pod vraty mimo pozemek. Ale stačí zvednout prkénko a voda napřed zaplní bývalou žumpu. Asi 3 m3 vody. Tchán vlastní šoufek, ale dává přednost desetilitrovému kyblíčku na provaze...
Druhý směr vyvede vodu do příkopu asi 4 metry dlouhého, metr širokého, třicet centimetrů hlubokého, zarostlého travou. Tam se vsakuje. Kdyby jí bylo moc, příkop je ukončen betovou zídkou, ve které je zabetonována trubka dvacet čísel nad zemí. Voda nad dvacet čísel by tudy odtékala do stružky , která vede přes 1.slepičí výběh, 2.slepičí výběh, 1.zahradu, 2.zahradu do potoka za tchýninou nemovitostí. Ale tam nikdy nedoteče. Cestou se prostě vsákne.
A u příkopu stojí ořech. Tchýně říká, že mu je asi šedesát let. Koruna zakrývá asi tak jeden ar. Počítám, že kořeny budou mít podobnou plochu. Ať je jakékoliv sucho a vedro, pod ořechem je blaze. Stín a vlhký chládek. A rodí několik set kilo ořechů ročně.
Tenhle geniální systém hospodaření s vodou nevymyslel tchán. On se tam přiženil. Předal mu ho jeho pantáta tchán. A dům má ve vesnici číslo popisné 5. Osada je zmiňována v 10.století. Jako majetek Břevnovského kláštera.
Ořech má jistou životnost. Ale na druhé strnaě strouhy už je asi patnáctoletý oříšek. Až za deset, patnáct let bude muset starý ořech padnout, ten nový ho nahradí...
Jenomže. Já ani žena tam bydlet nechceme. Jdnou se totam prodá... A už vidím nové majitele, jak si v lepším případě pozvou architekta. A vysvětlí mu svou předatvu. Případně doloženou fotografiemi domku z předhůří Alp, nebo ze sladké Andalusie...
A mladší ořech ustoupí garáži. A vany a barel se vyhodí, asfalt vyseká a nahradí něčím... Ekologickým. A voda začne protékat volně přes pozemek do potoka... Co se bude dít dál? To nikdo neví.
Co jsem tím chtěl říci? Trvalo ne desítky, ale stovky let, než člověk poznal konrétní krajinu. Rodiny si předávaly skrz generace svoje poznatky, které získaly často na pokraji smrti hladem a utopením se.
Ale teď žijeme v moderní době. Stěhujeme se za prací. Opouštíme krajinu, kterou naši předkové důvěrně poznali. Přicházíme do jiné. Germánské a keltské místní názvy svědší o tom, že Slované se o krajině učili od těch, kteří v ní byli dříve.
Když si koupíte někde dům, vyptáváte se stařešinů v hospodě, kdy tam byla poslední povodeň? A co jim vyprávěl o povodních jejich dědek? Kdy tam naposledy došlo k sesuvu půdy po dešti, nebo čí sklep zaplavilo bahno? Vyptáváte se, kolik lidí tam zabily blesky a kolik v lese padající stromy? Přečtete si aspoň obecní a školskou kroniku? Ano?
Je moderní doba. Staré a osvědčené mizí. Jedno nářadí, oblečení a vybavení nepoužíváme už celý život. To všechno má dnes dvouletou záruku. A od toho odvozenou životnost. Už ani to manželství nebývá na celý život. A jak dlouho platí dané slovo?
Začal jsem vodou. A vodu ze džbánu vylitou do něj už nevrátíš... Starý svět se už také nevrátí. Nebyl vůbec dokonalý. Ale byl pomalejší. Byl to můj svět.
Bude-li vývoj fungovat jak očekávám, i stáří se bude zrychlovat. Já už jsem v padesáti pro moderní dobu odepsaný. Za třicet let budou odepsaní čtyřicátníci. Kdy nastane doba, že dvacetiletí už budou neprespektivní, protože co je učili před pštilety, bude už zastaralé, překonané a neplatné?
Co napsat na závěr? Co jeden vidí jako hrozbu, jiný může brát jako příležitost. Nežijeme v zemi, kde zítra znamená již včera.(Tak se jmenovaly Fučíkovy reportáže se Sovětského svazu.) Naopka, jak praví Fraňo Kráĺ ve stejnojmeném románu z roku 1932 "Bude ako nebolo".
A mně se to nelíbí. A to je tak jediné, co s tím můžu dělat.
Poslyš, ty odepsaný padesátníku, mně táhne pomalu na šedesát. A necítím se pro moderní dobu odepsaný. Já v moderní době žiju. Pořád něco nového objevuju. A pracuju jako ajťák, programátor, a ti mladí perspektivní kluci ke mně chodí pro rozumy.
A mám chalupu, s loukou a kusem lesa. Srnci mi tam v noci chodí ožírat muškáty za oknem. A když chci, tak se do té idylické a bukolické doby před sto lety, kdy se nikam nespěchalo, vařilo se na sporáku a kosilo kosou, umím vrátit. Na víkend. Nebo na krátkou dovolenou. Ale žít v ní trvale bych nechtěl.