Je to snad nějakých padesát let. Já byl ještě malý klouček, a můj děda byl železničář. A měl takový ten tlustý celostátní jízdní řád (tehdy tlustý - ty dnešní už podstatně zeštíhlely). A v tom jízdním řádu byly nějaké kapitoly o tom, jak jezdit vlakem, a byly v různých řečech - česky, slovensky, německy, snad i italsky, a taky v jednom jazyce, který jsem neuměl nikam zařadit, a děda mi tehdy řekl, že je to v esperantu.
Železnice esperanto tradičně propagovaly, ale přes veškerou snahu se z něj stala mrtvá větev, kterou se zabývá jen pár podivínů.
You are viewing a single comment's thread from: