Byla sobota, krásný letní den, když jsme už podruhé v tomto měsíci ocitli na parkovišti u Modrého kříže, kde byl vstup do vojenského prostoru Dubová. Já, Marki, Lumír a s námi několik desítek cyklistů nejrůznějšího věku.
"Papoušci," pronesl pohrdavě Lumír, když se rozhlédl kolem sebe.
"Kde? Kde?" Marki se začala rozhlížet po okolních stromech.
"Ale ne, uklidni se. Myslím tady ty lidi kolem. Co mají na sobě ty pestrobarevné dresy.Co je k tomu vede? Když jsem byl například loni ve Švédsku, tak tam je zvykem, když jdeš nebo jedeš na kole do přírody, obléct se podle toho. Zeleně, nenápadně. Chápu to v provozu, že chceš svítit, ale v přírodě?"
Podíval jsem se na sebe a na své přátele. Já jsem měl černé šortky a reflexní zelené tričko, Marki měla na sobě jakýsi značkový cyklodres.
"A nestačí jim, že jsou všichni takhle strakatí, že to musí vyplašit veškerou zvěř široko daleko," pokračoval rozjetý Lumír, "ještě ty reklamní nápisy. Nejenom že si koupí předražený dres, ale dělají ze sebe pro tu firmu reklamní plochu. Zadarmo. Šašci. Papoušci."
Já jsem na to neříkal nic, ale Marki se na svém dresu naštvaně chytila za zip.
"Takže to mám svlíknout?"
Podívali jsme se s Lumírem na sebe a pak jsme se oba obrátili na Marki. Chvíli jsme na ni upřeně zírali.
"Podprsenku pod tím nemá," prohodil jsem.
"A kalhotky?" kontroval Lumír.
Marki se k nám demonstrativně otočila zády.
"Asi taky ne..."
Kdosi vedle nás vyprsknul smíchy.
"Hleďte si svýho," okřikla ho Marki vysokým hlasem.
"Oukej oukej, zklidníme se všichni," pokusil jsem se deeskalovat počínající konflikt a postrčil Marki do fronty. U závory bylo několik stolků, u kterých seděli vojáci. Každý z cyklistů ukázal občanku a dostal papírový náramek na zápěstí a mapku s povolenými trasami a vyznačenými zajímavostmi. Na rubu mapy byly pravidla pro pohyb ve vojenském prostoru. Červeně a velkým písmem tam byl vyznačený přísný zákaz vstupu do lesa mimo vyznačenou trasu. Lumír na ten řádek ukázal prstem a zašklebil se - zřejmě měl na mysli naše minulé dobrodružství. Mávl jsem rukou a naznačil mu, ať už jede a zbytečně nezdržuje.
Nejeli jsme rovnou do bývalých Střílkovic, ale užívali jsme si výlet. Silnice ve vojenském prostoru nebyly v bůhvíjakém stavu a v některých místech byla trasa celkem kopcovitá. Mohli jsme se podívat i na pozorovatelnu nad tankodromem.
"Hele, támhle jsme asi minule byli," ukazovala ruku Marki.
"No, tak se tím hlavně chlub," zarazil ji Lumír a rozhlížel se, jestli ji někdo neslyšel. Ale vojáci, co tam dohlíželi, byli daleko a všichni ostatní kolem se starali jen sami o sebe.
Projeli jsme na kolech ve vojenském prostoru co se dalo, nebo spíš co bylo dovoleno, protože taková příležitost se naskytne jednou do roka. Takže do bývalých Střílkovic jsme se dostali až odpoledne.
Ohromeně jsme hleděli na to, jak si příroda během několika desetiletí poradila s domy, ploty, chlévy a stodolami. Vesnice vypadala neutěšeně. Vlastně to ani žádná vesnice nebyla. Kolem cesty byl jen les a v něm několik obdélníkových prohlubní ukazovalo místa, kde původně byly budovy. Pár nejzachovalejších domů mělo zbytky obvodových zdí do výšky nanejvýš půl metru, ale z většiny budov zbyly jen terénní nerovnosti. Odložili jsme kola a Marki vytáhla mobil, ve kterém měla vyfocenou část staré mapy. Sklonili jsme nad ním hlavy k sobě.
"Ta silnice je asi původní," podotkl Lumír a rozhlédl se kolem sebe. "Vesnice končí asi tam po sto metrech, ta zatáčka na mapě by mohla být támhleta zatáčka..."
Rozhlíželi jsme se kolem sebe a snažili se porovnávat mapu s pozůstatky vesnice.
"Ten kříž na mapě, to bude někde támhle," ukázala Marki rukou na malou loučku za posledními zbytky chalup. Měla tvar obdélníka a na rovném povrchu bylo několik kopečků porostlých plevelem a mechem.
Opřeli jsme kola o stromy a já s Marki jsme překročili mělký příkop, který odděloval loučku od silnice. Lumír zaváhal a vytáhl z kapsy mapku, kterou jsme dostali u vjezdu.
"Přísný zákaz..."
"Lumíre neblbni," ozvala se Marki. "A nejdeme přece nikam do lesa, ale na louku. A hlavně, mám hlad a tohle je super místo na oběd." Marki se usadila na jednom kopečku na louce a vytahovala z batůžku jídlo a pití. Já se k ní přidal. Lumír pár okamžiků váhal, ale pak obsadil podobný kopeček poblíž.
Vlastně jsme byli na nohou (respektive v sedle) od rána, tak nám odpočinek přišel vhod. Jedli jsme, pili a klábosili. Marki si udělala několik fotek okolí a pár selfíček sebe samotné i s námi. V dobrém rozmaru si vyskočila na kopeček, na kterém jsme před chvílí pojedli - nejspíš to byl nějaký balvan porostlý mechem a břečťanem, doširoka roztáhla ruce a zahalekala:
"Střílkovicééé!"
Lumír obrátil oči, podíval se na mě a zakroutil hlavou.
"Ty vole, ona se fakt neumí chovat v přírodě normálně?"
Vedle na silnici nás zrovna míjela skupinka důchodců na elektrokolech a jeden z nich na Marki zamával. Ta mu zamávala zpět, ale jak se chtěla otočit, ujela jí noha a Marki začala padat. Popadl jsem ji do náruče a málem jsme spadli oba.
"Hele, nechtěla bys přestat blbnout?"
Marki se jen smála a jak jsme se přitom objímali, dala mi pusu. Taky dobrý.
"To máš za to, žes mě zachránil."
Podíval jsem se na místo, kde Marki uklouzla. Z kamene byla v jednom místě stržená vrstva mechu a vegetace a pod ní se objevila černá lesklá žula. Utrhl jsem ještě další odchlípnutý kus mechu a pod ním se objevila písmena, vyplněná barvou, která kdysi mohla být stříbrná.
gestorben 1928
"Ty bláho," vydechla Marki.
"Jo," povídám, "jsme na hřbitově."
"Co tam máte?" zavolal na nás Lumír, který nás sledoval ze svého místa.
"Víš, že jsme na hřbitově? Ty kameny jsou náhrobky."
"Fakt hustý," prohlásil Lumír, rozhlédl se, vytáhl z kapsy nůž a odříznul pár šlahounů, co obepínaly jeho kámen. "To jsem zvědavý, kdo bude tohle..."
Chvilku orýpával mech, potom si k náhrobku dřepnul a bylo slyšet, jak ho otírá hrstí suché trávy, která byla všude kolem. Pak se rozhostilo ticho.
"Co je, co jsi našel?" zašeptala Marki. Hulákat na hřbitově i jí připadalo nepatřičné.
Lumír jen zvednul ruku a zamával, ať jdeme za ním. Náhrobek, u kterého dřepěl, byl položený na boku. Lumír očistil místo o velikosti asi dvou dlaní. A na černé žule bylo vidět jméno.
Ernst Lakmus.
Marki si zakryla ústa. "Lakmus, to je to co bylo napsáno na mapě. Našli jsme to." Sáhla si do kapsy pro telefon, ale nemusela ho vytahovat. Co bylo na mapě napsáno, to jsme věděli všichni.
Lumír vstal a na chvilku se zamyslel. Vzal kus větve, který se válel opodál, ulomil mu konec a zaostřil ho nožem. Já s Marki jsme ho jen sledovali.
"Co chceš dělat?"
Lumír neříkal nic a jen se zaostřeným klackem rýpal v zemi kolem pomníku.
"Povídám, co děláš?"
Lumír se na mě obrátil.
"Co tam bylo ještě napsáno? SZ! To by mohl být severozápad. Víte někdo, jak jsou světové strany?"
Rozhlédl jsem se, kde je slunce, ale pak jsem si vzpomněl na mapu.
"Ta silnice vede zhruba na sever." Natáhl jsem ruku rovnoběžně se silnicí. "Takže severozápad bude..."
Natočil jsem se asi o pětačtyřicet stupňů doleva. Lumír sledoval, kam ukazuju rukou a pak zase začal klackem rýpat v zemi a odkopávat drny.
"Jo, to by mohlo být," řekl spokojeně, tiše, jakoby pro sebe. Sklonili jsme se nad místem, kde Lumír stál. Mezi odházenými drny se stýkaly dva obrubníky hrobu.
"Lakmus, severozápadní roh?" zeptal jsem se.
"Přesně tak."
"A co potom..." chtěl jsem ještě něco dodat, když nás vyrušil ostrý hvizd píšťalky. Polekaně jsme všichni vzhlédli. Na silnici stála vojenská toyota. Voják s černým baretem Vojenské policie na hlavě na nás rázně mával, ať jdeme k němu. Sebrali jsme si svoje věci, Lumír nenápadně odhodil klacek a vrátili jsme se na cestu ke svým kolům.
"Víte, že nesmíte opouštět cestu," spustil na nás vojenský policista.
"Jen jsme si tam byli odpočinout a najíst," odpověděla mu Marki za nás za všechny.
Policista se pátravě podíval na loučku, či vlastně na hřbitov, ale ty naše zásahy nebyly od silnice vidět.
"Dobře," řekl o něco smířlivěji, "ale to není nařízené pro srandu králíkům. Tohle je vojenský prostor a platí tu režimová pravidla. Někde můžou být zbytky munice, neví se, co kde kam uletí... Je to i ve vašem zájmu. A pokud budou lidi porušovat pravidla, příště se ta akce už nemusí konat. Rozumíme si?"
Všichni jsme horlivě přikyvovali.
"Kromě toho, zhruba za hodinu akce končí. Pomalu byste měli pomýšlet na návrat."
Neochotně jsme nasedli na kola. Policista nás vyrušil v nejlepším a nevypadal, že by chtěl hned odjet. A my jsme neměli žádný nápad, co dál. Tak jsme nasedli na kola a odjeli směr Modrý kříž.
V neděli jsme se zase sešli u mě a rekapitulovali. Na stole jsme měli rozloženou tu starou mapu.
"Takže co, nebo vlastně kdo je Lakmus, to víme," oznámila Marki a čmárala si něco do bloku. "Proč vlastně tam byla samá německá jména?"
"Sudety," odpověděl Lumír. "Tady začínaly Sudety, a byla tu v těch vesnicích spousta německých rodin."
"SZ by mohl být severozápadní roh jeho hrobu," pokračoval jsem já.
"Ale to nevíme, to si jenom myslíme," přisadil si Lumír.
"No počkej," zarazila se Marki, "to byl tvůj nápad, že SZ je severozápad."
"Ano, byl to můj nápad, ale byl to jenom nápad. Může to znamenat cokoliv."
"Počkejte," zastavil jsem počínající hádku, "a co to další? Jedna lomeno dva em?"
Marki si podepřela rukou bradu.
"Půl metru."
"Cože?"
"No půl metru, jedna lomeno dva em. Půl metru. Něčeho. Nebo odněkud někam."
"Nebo půl metru dolů," pronesl Lumír. "V severozápadním rohu Lakmusova hrobu je něco zahrabané půl metru pod zemí."
Chvíli jsme neříkali nic, každý jsme si to v hlavě převalovali tam a zpět.
"Zní to logicky," připustil jsem. "Ale kdy se tam znova dostaneme? Až napřesrok, až bude zase ta akce co včera?"
"Budeme muset něco vymyslet," začala zase spekulovat Marki. Ta její činorodost mě začínala zneklidňovat.
"V žádném případě se nechci zase namontovat do nějakého cvičení, jako minule," povídám.
"A do konce prázdnin beze mě," ozval se Lumír.
"Jak to?"
"Mám nasmlouvanou brigádu, v pátek odlétám do Řecka jako průvodce cestovky."
"Ty se máš," protáhla Marki obličej, "já budu zase jenom pomáhat v bufetu u jezera. Aspoň že je to taky u vody."
"Zlatý jezero," zasmál se Lumír, "starat se o klienty cestovky je někdy hrozná pakárna. V tom bufetu si to možná užiješ víc."
O Lakmusovi a jeho hrobu už nepadlo ani slovo. Ale jak znám Marki, určitě něco vymyslí.
Uf, další díl je za mnou. Říkal jsem si, že bych mohl nastavit pravidlo, že pokračování bude tehdy, když každý díl vydělá víc, než ten předchozí. Kam by se to až dostalo. A jestli by na to komunita vůbec měla 😁😁😁
Dobře, nebudu to hrotit a nechám laťku na pěti dolarech. Člověk nemá být chamtivý.
Rovnou si tu odložím nějaké Tipáky, aby sis hned mohl chystat pokračování a tento díl si přečtu, až budu mít trochu víc času :)
@tipu curate 7
Upvoted 👌 (Mana: 0/63) Liquid rewards.
No vy mi teda všichni nakládáte...
Heh, a máš to :)
Congratulations @bluepluto! You have completed the following achievement on the Hive blockchain And have been rewarded with New badge(s)
Your next target is to reach 40 posts.
You can view your badges on your board and compare yourself to others in the Ranking
If you no longer want to receive notifications, reply to this comment with the word
STOPTo support your work, I also upvoted your post!
Check out our last posts: