O cestování

Když jsem vystudoval vysokou školu dopravní, začal jsem pracovat u tehdejších Československých státních drah. Jedním z benefitů tohoto zaměstnání byla "režijka", která za zanedbatelný roční poplatek umožňovala cestování všemi vlaky ČSD, a taky "fipka", což byla (zjednodušeně řečeno) jedna volná jízdenka ročně do kterékoliv evropské země. Rakousko a Maďarsko bylo výjimkou, tam byly ty jízdenky ročně tři, jako jeden z reliktů bývalého Rakousko-Uherska. Nicméně co se týkalo kapitalistické ciziny, tento benefit byl spíše symbolický: byla polovina 80. let, v Československu zuřil socialismus a i když jsem s železnou pravidelností žádal každoročně o devizový příslib a výjezdní doložku, se stejnou železnou pravidelností byly tyto žádosti zamítány.

Jenže čas oponou trhnul a po roce 1989 nastal boom cestování. Byli jsme mladí, nadržení, a stávaly se takové věci, jako že jsme si v práci u oběda řekli: pojeďme za polární kruh...

Takže požádat o dovolenou, vyřídit si výše zmíněnou fipku pro německé, švédské a norské dráhy, do batohu sbalit spacák, pár náhradních ponožek, triček a slipů, "pas a pusu" a jelo se.

Fotka je jen ilustrační :) v tom roce jsem už dávno u železnice nepracoval

Byl to rok asi 1991 nebo 1992. Jak jsem napsal, byli jsme mladí a bezstarostní. Ubytování? Proč? Máme jízdenky, přespíme ve vlaku nebo na nádraží. Stravování? Fastfoody a supermarkety jsou všude...

Příhody na takové cestě by vydaly na několik článků, ale já nejsem spisovatel, takže jen útržkovitě:

trajekt ze Sassnitz do Trelleborg jede pět hodin a byla na něm sauna zdarma
v Bergenu na rybím trhu se dalo vydatně nasnídat jen z toho, co trhovci nabízeli jako ochutnávku zdarma
přes Trollstigen - "trollí cestu" jsme jeli autobusem s jednorukým řidičem.
ve fjordu v Geirangeru jsme viděli, jak se potkaly dvě obří námořní lodě s japonskými turisty - vypadalo to, jako by se u nás na dvorečku chtěly vytočit dva kamióny.
většinou jsme přespávali ve vlacích, ale ne vždy to vyšlo. Spali jsme i na nádraží na rampě, v kempu i pod skluzavkou na dětském hřišti
v Narviku, nejsevernějším bodě naší cesty jsme se proti plánu jeden den zdrželi, protože vykolejil nákladní vlak a jedinou přístupovou trasu z Kiruny do Narviku zasypaly dva tisíce tun železné rudy. Švédské železnice zaplatily noc v hotelu a ráno se zase mohlo jet.
když jste u moře, musíte do něj vlézt, i kdyby v něm plavaly ledové kry
vystoupili jsme v jedné zastávce na severu Norska. Kromě nádraží nebyla v dohledu žádná civilizace a i celé nádraží bylo zcela opuštěné, bez perzonálu. Ale byla otevřená nádražní restaurace - ovšem taky bez perzonálu. Prostřené stoly, talíře, příbory, fungující pípy, v regálech sladkosti a chipsy. A nikde nikdo. Na pultu talířek s několika mincemi - asi si před námi někdo něco vzal a zaplatil. Civilizační šok.
Když si za skoro poslední peníze koupíte výlet lodí na Lofoty, ujistěte se, že ten lodní lístek je zpáteční. Naštěstí jsou seveřané přátelští lidé a vzali nás zpět zadarmo.

Výlet za polární kruh nebyl první ani poslední cestou po Evropě, projezdili jsme ji tehdy začátkem devadesátek vlakem od Paříže po Istanbul, od Skandinávie po Kalábrii.

Bohužel (nebo bohudík - jak se to vezme), už čtvrt století u železnice nepracuji. Taky jsem zestárnul a zpohodlněl. Nevím, jestli bych takovou cestu ještě dal, bez plánu, bez zabezpečení, bez toho, abych věděl co budu zítra jíst a kde budu spát, s odpovědností jen sám za sebe. Ale touha po cestování mi zůstala. Nemusí to být pokaždé cizina, ale ruku na srdce, Česko je malé. A poznávání cizích krajů a cizích zvyků dává člověku rozhled a nadhled.

Praktickou nemožnost cestování za předlistopadového režimu považuji jeden z největších zločinů komunismu. A je to pro mě jedno z nejcitelnějších omezení, které přinesla čínská chřipka.