Včera nás opustil po těžké nemoci po sedmi letech náš věrný šedý chlupatý rodinný přítel Bazzy. Dožil se krásných čtrnácti let.
Myslím, že u nás prožil krásný život a dali jsme si vzájemně mnoho radosti.
Měj se v tom nebi krásně, Bazzy a navštiv mého tátu, dá ti jistě to nejlepší masíčko, jako za tvého života.
Počkej tam na nás.
Sbohem, příteli.
Pozůstalí Filip a jeho rodina.
Domácí zvířata se stávají členy rodiny, ale už když si je pořizuješ, musíš přijmout, že tu nebudou tak dlouho jako my.
Jedině si pořídit nějakou želvu.
Nebo papouška.
Ten je moc hlučný. Prastrýc ho kdysi měl, Pepíčka. Říkával mu: "Nekřič, nebo budeš bit." A on jednou ztichl a odpověděl: " Pepíček by byl bit."
Tak to jsem koukal.
Ale byla to andulka, ta tolik let nežije.
Když je člověk malý/mladý, tak si úplně jinak pamatuje. Když jsem rozum bral, byl u babičky a dědy pes Míša. Pošel, když jemu bylo asi 17 a mně 14. Toho si pamatuju nejvíc. Další psy, jak šli za sebou, bych asi nevyjmenoval.
Se synem jsme měli morče Blýska. Nedalo ani dva roky. Syn už další zvíře nechce. Chápu to, ale nevím, jestli je to dobře.