Plánujeme výpravu
Samozřejmě to byl Zdenkův nápad jet v březnu na sever Švédska. Podniknout zimní trek na lyžích. Já jsem byla taky pro, a přidali se k nám Kamemáč a Karel, naši dlouholetí kamarádi z lyžařského běžeckého oddílu. Jako trasu jsme vybrali Kungsleden, Královskou cestu, švédskou dálkovou turistickou stezku. Její severní větev vede ze středního Švédska až za polární kruh do Abisko, malé osady v Laponsku, na železniční tratí Kiruna-Narvik. Že pojedeme na běžkách bylo jasné, ale co s proviantem – na zádech v batohu? Správný seveřan má pulku – plechové nebo laminátové saně na nízkých lyžinách – a tu táhne psí spřežení. Co umí pes dokážeme přece taky. Zapřáhneme se do postroje a poběžíme. Ovšem i ta nejmenší opravdová pulka je 1,3 m dlouhá a váží 4 kg. Potřebujeme něco menšího, něco jako plastikový pekáč. Zakoupili jsme tedy v hračkářství lehké modely bez volantu, každý v jiné barvě. S Kamenáčem jsme podnikli testovací jízdu. Vyrobili jsme si postroje z opasku a tlusté gumy, na pekáče připevnili batohy, Kamenáč místo toho jako zátěž svou tříměsíční dceru. A vyrazili jsme. Hned za domem máme skútrem upravené běžecké stopy, ideální terén. Je to dobré, po rovině se dá dokonce běžet! Do kopce to bude chtít trochu přimazat, a z kopce nás naše nákladní pekáče předjíždely nebo se převracely. Přesto test dopadl pozitivně, batohy drží a malou Mařenu jsme jen dvakrát vyklopili.
5.3. – Chladné přivítání v Kiruně
Termín výpravy jsme stanovili na začátek března, to už je i za polárním kruhem přes den dost světla. Karel těsně před odletem onemocněl, tak jsme zbyli tři. V Kiruně jsme přistáli se zpožděním až o půlnoci. Zítra ráno pokračujeme vlakem do Abisko. Nádražní ubytovna je plná, ani na zemi v předsíni nesmíme zůstat. Okolní hotely taky nemají místo a nádraží otvírá až v šest ráno. Jsou už dvě hodiny v noci, nejmíň -20°C, a my se vláčíme po zasněžených chodnících s ruksaky, balíkem lyží a pekáčema. Asi budeme muset udělat záhrab, sněhu je tu všude dost. Míjíme ještě jeden vchod do malého hotýlku, a hele, automatické dveře se před námi otevřely. Je to jako vstup do ráje. Uvnitř je sice tma, ale nádherné teplo, nikdo v recepci a měkký koberec. Rozbalujeme na zemi spacáky a spokojeně usínáme. Ve spánku několikrát slyšíme mužský hlas, který nás asi vyzývá opustit hotel. Metodou mrtvého brouka vydržíme ležet až do šesti, kdy paní recepční otvírá své království. Je nám to vše dost k smíchu, tak vesele balíme své krámy, zatímco ona se děsně mračí. Když už se chystáme k odchodu, vyžaduje za přenocování 300 švédských korun (asi 4.000 Kč). To nám připadá velmi přehnané za 4 hodiny spánku na zemi, ona hrozí policií, nakonec pokládáme na pult 150 SK a za jejího švédského hubování mizíme ven. Kiruna nás přivítala pěkně drsně po seversku.
6.3. – Zapřaháme do saní
Čekárna na nádraží je už brzo ráno dobře vytopená, snídáme a organizujeme batohy. Před osmou je tu vlak a my vjíždíme do bílé mrazem ztuhlé severské krajiny směr Abisko. Kolem povrchových rudných dolů s černými haldami, pak už jen zasněžená tundra a tu a tam v břízkách posazený dřevěný domek. Pouze zaparkovaný sněžný skútr prozrazuje, že tu žijí lidé. Po dvou hodinách vystupujeme v zastávce Fjalstation Abisko. Je to jen dřevěná třípatrová ubytovna blízko tratě. Připevňujeme batohy do pekáčů a za velkého údivu zvědavých Švédů se zapřaháme do postrojů. Dřevěná brána s nápisem Kungsleden nás vítá na stopě. Slavnostní okamžik. Vyrážíme do pustiny. K první chatě to je jen 15 km, pěšina je uježděná. Občas nás mine Laponec na sněžném skútru. Doby, kdy se tu proháněli se sobím spřežením, jsou už dávno pryč. Mírně stoupáme zvlněnou krajinou, kolem nás březové hájky, slunce zmrzle svítí. Plni elánu svištíme přes jezero k prvnímu noclehu, chatě Abiskojaure. Sníh se nízkým sluncem barví do růžova.
Abiskojaure, jako většina záchytných míst na Kungsleden, sestává z několika objektů
V jednom bydlí Stuganvärt (správce), ten největší je ubytovna, pak malý zimní bivak, stále otevřený, dřevník, záchod a sauna. Všechno je dřevěné, upravené a stroze, ale prakticky zařízené. Malá výkonná litinová kamna, kuchyň se základním nádobím a plynovým vařičem, palandy, dříví nachystané na zátop. Samozřejmě žádná elektřina. Jdeme ještě za světla nařezat dříví pro další návštěvu. Dřevník je plný dvoumetrových březových polen, pily i sekery jsou k dispozici. Z díry v ledu nosíme vodu na mytí i vaření. Pak teprve přijde hlavní bod programu, vaření večeře.
Přes noc nasněžilo 15 cm prašanu. Ráno je –15°C, přes den se trochu oteplí, sníh je perfektní, jak jsme si představovali. Každý den modrý swix. Do další chaty, Alesjaure, je to 20 km, 400 m stoupání. Razíme si cestu hlubokým sněhem, po rovině to ještě jde, o běhu ale nemůže být řeč. V prudkém stoupání nastávají problémy. Stromečkem to nejde, při stoupání bokem nás tahnou pekáče dolů, zouváme lyže a zkoušíme se dostat nahoru po pás zaboření v prašanu. Je to boj, tenhle výstup nás stojí mnoho času i sil. Konečně se dostáváme na mírnější terén. Před námi se rozprostírají sněhové pláně, proťaté jen tyčovým značením zimní cesty s výraznými červenými kříži. Do chaty Alesjaure musíme ještě 9 km přes jezero. Zvedá se protivítr, druhý břeh nám připadá pořád stejně daleko. Konečně pevnina! Škrábeme se na prudký břeh. Chata je kupodivu plná lidí, správci z okolí se tu sjeli na nějakou oslavu. Sauna dole pod kopcem je roztopená, tu příležitost si nenecháme ujít. Tápeme v páře a šeru, dosedáme na mokrou rozpálenou lavici, skrz malé okénko svítí dovnitř měsíc. Krásně se potíme a je nám blaze. Po ledové koupeli ve velkých škopcích jdeme zabalení do bund dolů k jezeru pro vodu a nanosit dřevo pro další saunovače. Obklopuje nás stříbrná, liduprázdná krajina.
Příští ráno zjišťuji, že jsem v té první chatě zapoměla brýle. Správce mi slibuje, že zajistí, aby je poslali zpět do Abiska, kde si je po konci naší túry vyzvednu. Hned od chaty nás čeká první opravdový sjezd. Pánové nechají jet nejdřív mě, aby si to divadlo mohli vyfotit. Opravdu nevypadám moc šikovně, těžký pekáč mě předjel a obrátil se na břicho. Narovnat, ještě jednou. Teď mi zas podrazil nohy, vrávorám z kopce a ti dva se mohou potrhat smíchy. Poučeni z mých pokusů to vzali z kopce šusem, Kamenáč to sjel bravurně, Zdenkův pekáč se převrátil. Po dvou dnech hodnotíme oba druhy postrojů. Konstrukce pulky s tažnými tyčemi (model Kamenáč) se ukázala při sjezdu stabilnější. Pro běh po rovině je zas gumové táhlo pohodlnější, neškube tolik v pase (model Zdenek).
Tjäktja
Máme před sebou 12 km stoupání k Tjäktja chatě. Kamenáč dělá stopu, já jdu druhá a Zdenek vzadu fotí. Taky mi chce pomáhat do kopce, postrkuje hůlkama můj pekáč. Čemuž se velmi bráním. Kdykoliv zastaví na fotografování, přidám aby mě dlouho nedohonil. Zvedá se prudký vítr, slunce se rozptyluje ve sněhovém prachu, postupujeme po vyfoukaných pláních k chatě. Obličeje nám tuhnou. Konečně jsme na dřevěné terase. Vstup v závětří je zavátý, už tu asi dlouho nikdo nebyl. Vcházíme dovnitř se trochu zahřát. Je tu ale stejně jako venku –11°C. To radši půjdeme dál, do kopce se nám rozproudí krev. Moje maska na obličej se mi moc neosvědčuje. Od dechu vlhne a přimrzá na kůži. Najednou za sebou slyšíme vrčení. Skútr. Hurá, udělá nám stopu! On ale zastavuje u mne, a že mi veze ty brýle co jsem je před dvěma dny zapoměla. Je to nádherný pocit, tady v pustině mě našel cizí člověk aby mi přivezl zapomenutou věc. Je tu tak málo lidí, že tu mají o každém přehled. V pustině si lidé pomáhají.
Přicházíme do horského sedla, odtud je to 13 km k dnešnímu cíli. Sjezd je zas pěkná taškařice, pekáče válí sudy ale na prudkých úsecích jsme rádi, že jedou batohem dolů a pěkně brzdí. Za soumraku dojíždíme k chatě Sälka. Mladá správcová s blonďatými copy je tu sama. Ubytovává nás do chatky pro 12 lidí. Zatápíme, dříví je nachystané, i třísky na podpal. Libujeme si kolik máme místa na sušení mokrého oblečení.
Nic než sníh
Další den opouštíme zimní trasu Kungsleden směrem na západ. Opět slunečno, přesto nepotřebujeme žádný sluneční krém. Slunce se i v poledne kutálí nízko nad obzorem, celý den to vypadá, jako by už bylo pět hodin odpoledne. Stoupáme podél malých zamrzlých jezírek. Černobílá krajina s modrými ledovými oky. Sedýlko nad nimi je plné bludných balvanů, vypadají jako trolové ze severských bájí. Mezi nimi se pase stádo sobů. Když vidí naše podivné postavy, znuděně odcházejí. Pro sjezd si Zdenek vymyslel novou metodu, sedá i s lyžemi na pekáč, vozidlo se mu ale nekontrolovatelně rozjíždí a končí i s ním v závěji. Kamenáč to filmuje, teď ještě mě nahnal na ledový traverz, bráním se, že mi ujedou lyže. Jenže to on potřebuje do záběru, abych se na té ledové hoře vysekala. Podařilo se. Pekáč mě po ledě stáhl až pod kopec. Po 25 km dorážíme k malé chatě Hutajaure. Jsou tu jen dva norští studenti, kteří jdou 3.000 km přes Norsko od jižního k severnímu cípu. Jsou od hlavy k patě oblečeni do ovčí vlny. Kroutí hlavami nad naším tenkým běžeckým termo-oblečením. Jako důkaz, že jejich vlna nekouše, mi natahují přes hlavu jejich vlněnou masku. Hned jí sundavám, ale obličej mě štípe ještě dlouho potom. Jsou to drsní muži severu. Pro doplnění energií jedí samotné sádlo. I my jíme víc něž bylo naplánováno. Teploty do –15°C a celodenní práce tahouna z nás vycucávají všechny kalorie. Po noci plné hvězd se rozcházíme, oni se správnými telemarkovými lyžemi a velkým batohem na zádech jdou na sever, mi lehkooděnci s barevnými pekáči na jih. Hoši, máte náš obdiv.
Nás dnes čeká nejdelší etapa, 41 km. Od rána fouká. Jdeme každý sám pro sebe, mluvit se stejně nedá. Studené slunce kouzlí ve zvířeném sněhu přeludy, připadám si sama na světě, malá a ztracená v čase a prostoru sněhového království. Tyhle kouzelné okamžiky jsou asi odpověď na otázku, co tu vlastně pohledávám. Po 19 km procházíme Sitasjaure, teď v zimě pustou eskymáckou osadu. Vedle dřevěných chatiček jsou tu taky jakési zemljanky a jurty, drny nebo kůžemi obložené homole s komínkem uprostřed. Odtud vede uježděná cesta, 22 km nám nepřipadá tak daleko. Pak se ale táhne asi 8 km do mírného kopce. Kluci jsou samozřejmě rychlejší, Zdenek na mě občas počká, nabízí pomoc, kterou ale kategoricky odmítám. Bojuju dál. Ten kopec snad nebude mít nikdy konce! Nahoře stojí Kamenáč a dělá mi občerstvovačku. Horký čaj mě vzpamatoval, a po rovince už to zase jde. Za jízdy ujídám z kapsy sušené ovoce a oříšky, jen nedostat hlad a nerupnout! Už se šeří, pod kopcem na břehu rozlehlého jezera je vidět světýlka osady Ritsum . Tam začíná silnice a jezdí dokonce autobus! Těšíme se, že půjdeme do hospody na vydatné jídlo. Osada se ale skládá jen z turistické ubytovny a pár dřevěných, teď v zimě prázdných domečků. Hospoda žádná. V ubytovně jsou jen tři rybáři, kteří zítra na skútrech vyjíždějí na jezero lovit ve vysekaných dírách ryby. Letní cesta je zasněžená
Pro vodu k jezeru
Letní vesnice Sámů
Ráno doplňujeme zásoby v mini-obchůdku a nasedáme jako jediní cestující na autobus. Je to nákladní autobus, vozí cestujícím i skútry a rozváží poštu. Po půl hodině vystupujeme ve Vakkotavare (jedna letní chatka). Odtud se vracíme na sever, tentokrát po letní trase Kungsleden. Dnes by to měl být odpočinek, máme před sebou jen 16 km. Hned od silnice terén prudce stoupá, cesta žádná, jen husté březové mlází plné sněžných kurů. Tak tady to na běžkách nepůjde, to bychom je hned prošlápli. Prodíráme se houštinami, pekáče s lyžemi rveme za sebou. Sníh je jak bezedné peří, místy zapadáme po pás, větvičky nám strhávají kapucu a zamotávají se do popruhů. Já jako nejlehčí razím cestu, kluci za mnou zapadají do křovin jak buldozery. Tak teď už aspoň víme, proč tenhle úsek není značen jako zimní cesta! Po dvou hodinách jsme nad hranicí keřové vegetace, bílí od hlavy k patě jak sněžná prasata. Ale krajina kolem nás odškodňuje za tu námahu. Bílé kopce, všechny vypadají stejně, jinak nic, ani tyčování. Ještě že není mlha. Jdeme přes horský hřbet k dalšímu jezeru. Zase břízky a prudký sjezd. Tentokrát je tu vyjetá stopa od skútru. To je hned něco jiného. Sjíždíme jako po tobogánu v divokých zatáčkách mezi houštinami, s tím zmítajícím se pekáčem za zadkem je to opravdu zážitek. Největší legrace je, když v plné jízdě pekáč zůstane někde viset.
Na druhém břehu stojí chaty Tesajaure. Tady poprvé vidíme spousty losích stop. Jinak je tu nádherně pusto. V ranním šeru se nám před okny pasou dvě losí dámy na březovém proutí. Honem fotit. Kamenáč za nimi vyběhl nahý rovnou z postele, ted´ stojí venku bosý po kotníky ve sněhu a filmuje, jak vznešeně kráčí k jezeru. Vaříme čaj a ovesnou kaši, v osm už jsme zase na cestě. K chatě Singi je to 22 km, už jsme zkušení tahouni a cesta rychle ubíhá. Procházíme losím královstvím, samé stopy a bobky, a také stopy rysa. V Singi se rozhodujeme pokračovat 14 km do Kebnekaise, to jsou turistické chaty pod stejnojmennou nejvyšší horou Švédska, 2.117 m. Zdenek má dnes minimum, nechce šlapat, do chaty ale nakonec taky dorazí. Co mu taky zbývá.
Bloudění severskou nocí
Přes noc napadlo 20 cm sněhu a stále hustě sněží. Přesto se vydáváme bez pekáčů na horu Kebnekaise, 1.500 výškových metrů, 10 km daleko. Je to ideální skialpinistická hora, s prudkým stoupáním, úzkými žlaby a super sjezdy. Jenže my nemáme tulení pásy ani kovové hrany na našich úzkých prkýnkách. Hluboký sníh nám to trochu ulehčuje, stoupáme stromečkem, pak se šplháme do 400 m svahu, sklon 35°. Tady už to je horší, pod prašanem je ledový podklad, při každé obrátce čekám že mi to ujede. Jak se jen tady s běžkama dostanu dolů? Konečně v sedle, fouká tu ale příšerný vítr. Je stále po mrakem a žádná viditelnost. Dál to jde už jen bez lyží, nahoře je holá skála. Tak tohle nemám zapotřebí. Jsem zmrzlá na kost. Jedu dolů. Zdenek mě nenechá samotnou. Kamenáč je ale kamenáč a jde nahoru sám. Zdenek sjíždí telemarkem, já ten prudký kopec potupně jdu pěšky. Ve tři se scházíme v ubytovně, Kamenáč zdolal vrchol, prý nad tím sedlem už nefoukalo a nahoře bylo sluníčko. A my kuřátka jsme to otočili, když už jsme to nejhorší měli za sebou.
Rozhodujeme se ještě dneska pokračovat k bivaku Tarafala, je to jen 8 km. Zdenkovi už voní v restauraci kuře, ale je nakonec přehlasován. V půl páté vyrážíme, odhadujeme cestu na 2 hodiny. Kutálíme pekáče do vedlejšího údolí. Zimní cesta tu značená není, ale na konec údolí vedou elektrické dráty k observatoři, od ní je Tarafala jen 1 km, na břehu malého jezera. Stoupáme po zamrzlém potoce, ten je ale čím dál strmější, nakonec přelézáme zamrzlé vodopády. Šeří se. Začínám z toho mít špatný pocit. Kamenáč padá na ledě. Já taky. Pod námi je třímetrový vodopád. Bojím se pohnout. Není tu absolutně nic čeho se chytit. Mám obětovat pekáč a pustit ho dolů? Zdenek zachoval rozvahu, podává nám hůlky a naviguje nás zpět. Konečně jsme z toho ledu dole! Po obou stranách potoka se zvedají příkré stráně. Nedá se ale nic dělat, nahoře vidíme elektrické vedení, tam se musíme dostat. Stoupání je namáhavé, navíc se Zdenek na nás zlobí, že jsme nerozumně takhle pozdě vyrazili. Dnes nesvítí měsíc, dráty jsou jen matně vidět proti zatažené obloze. Ke všemu je tu málo sněhu, lyžemi přelézáme kameny. Připadá mi to nekonečné. Mezitím se úplně setmělo. Přemýšlím kde budeme přenocovat, na záhrab je tu málo sněhu, a jen v bivakovém pytli na kamení by bylo dost zima. Jdu první a civím do tmy. Co to? Fata morgana nebo perníková chaloupka? V dálce za kopcem je vidět slabou zář. Kluci to taky vidí. Že by ta observatoř byla obsazená? Odíráme dál skluznice o kamení a za čas k ní opravdu dojdeme. Uvnitř je spoustu lidí, jídla a pití. Klepeme na dveře, chceme tu přenocovat. Někdo vychází ven, nechce nás ale pustit dovnitř. Máchá rukou do tmy, tam tím směrem je Tarafala, když půjdeme rovně nemůžeme jí minout. Tak tomu se říká švédská pohostinnost. Po Kiruně už druhý případ. Vyndaváme čelovky a hledáme po zemi nějaké stopy, abychom nabrali správný směr. V té zimě jsou ale za pár minut baterie prázdné. Snažíme se držet na dně údolí, po době, která nám už připadá víc než 1 km se před námi tyčí kamenná moréna. Tak tady to určitě není. Škrábeme se na morénu. Okolo nás je vidět obrysy velkých balvanů. Nebo je některý z nich chata? Ničíme dál lyže po kamení, na druhé straně čeká prudký sjezd. Za ním podlouhlý stín – chata! Je devět večer a my máme střechu nad hlavou. Je to nouzový bivak, má jen tři postele, do kterých brzy padáme. Zdenek trucuje. Takový pitomý nápad! V noci na běžkách neznámou pustinou!
Polární záře
Druhý den vypadá vše jednoduše. Údolí se protahuje v ranním slunci, observatoř je na dosah ruky. My máme hned po ránu před sebou prudké stoupání, asi jako včera na Kebnekaise, jenže s nákladem. Opět letní neznačená cesta. Minimálně 35° sklon. Stoupáme bokem, zasekáváme neexistující hrany do tvrdého sněhu. Já ten pekáč prostě neudržím. Házím batoh na záda a prázdný přívěs mě už snadno následuje. K další chatě je to jen 22 km, ještě jeden divoký sjezd a prudký výstup, pak už jen mezi břízkami dolů k řece. Tam nás čeká další nástarha v podobě zamrzlých mokřin a slepých ramen. Dalo nám zabrat najít ten nejhlavnější tok, který nas přivede k chatě Vistas. Za šera konečně dorážíme. Jsme tu sami.
Při večerní cestě do budky vidím na nebi podivné světlo, ohromný žlutý vějíř. Volám kluky, je to polární záře? Nikdo z nás jí ještě předtím neviděl. Pomalu se mění jak velká záclona, nakonec se zmenšuje a mizí. Od teď ji pozorujeme denně, je jí vidět jen brzo po západu slunce. Další etapou se uzavírá okruh, k Alesjaure je to jen 18 km přes horské sedlo. Vítr sílí, kluci oblékají šusťáky. Mně zas taková zima není, to už vydržím. Jenže nahoře fučí ještě víc. Sjezd k jezeru je parádní, na to abych ho vychutnala jsem ale už dost ztuhlá. V chatě nikdo není, i uvnitř je dost pod nulou. Já se ale vůbec nemůžu zahřát. Doma bych vlezla do vany, tady jsem se nalepila aspoň na malý větrák v sušárně.
Zpátky v Abisku
Typická horská silueta v Abisko
Po noční vichřici je ráno nádherně. Náš poslední den, 35 km do Abisko. Známou cestou do Abiskojaure, a pak už mezi břízkama vyjetou cestou k železnici, s vítězným pokřikem projíždíme vstupní bránu na Kungsleden. Naše třistakilometrové putování zimní pohádkou na běžkách končí. Těšíme se sice na pořádné jídlo, teplou sprchu a ústřední topení, ale zárovň je nám líto, že ta královská cesta severskou pustinou nevede ještě trochu dál.
Totálně zmrzlý Narvik
Kiruna
Neobyčejná cesta pustou zasněženou krajinou na mě zanechala hluboký dojem
--Helena
Posted Using INLEO
You can check out this post and your own profile on the map. Be part of the Worldmappin Community and join our Discord Channel to get in touch with other travelers, ask questions or just be updated on our latest features.
It's truly amazing, the beauty is still so amazing ❤️
Hi Helena, thanks for posting on Worldmappin community :)
I suggest you add an English translation to your post, this will give it more reach as people from all over the world read here.
Regards, have a nice day ❣️.
@tipu curate
Upvoted 👌 (Mana: 0/54) Liquid rewards.
Congratulations @travel.helena! You have completed the following achievement on the Hive blockchain And have been rewarded with New badge(s)
Your next target is to reach 100 upvotes.
You can view your badges on your board and compare yourself to others in the Ranking
If you no longer want to receive notifications, reply to this comment with the word
STOPCheck out our last posts: