Fotky přírody teď vystřídám něčím ze železnice.
Na prvních dvou snímcích je něco jako rarita. Lokomotiva řady 783. Společností Voith Turbo Lokomotivtechnik Kiel bylo vyrobeno pouhých 6 kusů, z toho 5 jich jezdí v Německu a pouze jedna u nás, v barvách dopravce IDS CARGO.
Nehledě na to, že je to jediná lokomotiva této řady v Česku, ony i ty šestinápravové diesely u nás nejsou moc k vidění. Doba čmeláků a sergejů je už dávno a nenávratně pryč, nejen u nás ale i v Evropě obecně se preferují lehčí čtyřnápravové lokomotivy.
Další snímek mi připomněl, když jsem studoval na dopravní škole v Žilině (ano, mám zahraniční vysokou školu, i když v té době zahraniční nebyla) a jednou v létě jsem pracoval na brigádě jako traťový dělník. Všiml jsem si tehdy, že počet drobných zvířat, přejetých vlakem, je výrazně větší, než jsem si myslel. Králíci, ježci, zajíci, sem tam nějaký pes. Málokdy srnka nebo něco většího. A co mě hlavně překvapilo, zvlášť když jsem pak později v rámci studia a práce jezdil na stanovišti strojvedoucího, že srážky se nevyhýbají ani ptákům.
Většinou je to tak, že pták sedí na koleji a vlak se blíží. Pták se vyplaší, ale neuhne vlevo nebo vpravo. Instinkt mu velí letět pryč od toho hlučného monstra, a pryč v tomto případě znamená ve směru koleje. Vlaštovka nebo rorýs uletí. Ale takoví holubi nebo pomalejší ptáci osobáku, který má běžně těch 100 - 120 km/h, neuletí.
A ještě jsem si vzpomněl na jednu legendu:
Když americká společnost Amtrak začala provozovat vlaky s rychlostí nad 200 km/h, musela řešit i možnost srážky ptáka s čelním sklem lokomotivy. Za tím účelem si od jednoho výrobce letadel pronajala testovací katapult, který měl testovacího ptáka (v tomto případě zabité kuře) odpálit zadanou rychlostí proti čelnímu sklu a otestovat tak jeho odolnost.
Takže technici nainstalovali katapult před lokomotivu, vložili podle návodu třílibrové kuře (tj. jeden a půl kila), nastavili na ovladači rychlost střetu na 150 mph (240 km/h) a prásk! - kuře prorazilo čelní sklo, přerazilo opěradlo sedačky strojvedoucího a skončilo zaražené v zadní stěně stanoviště.
Konsternovaní technici volali letecké společnosti, co to má znamenat a jestli něco nedělají špatně. Odpověď byla lakonická:
"Používejte rozmražené kuře..."
@krakonos mi kdysi napsal: legenda nemusí být pravdivá, stačí, když je pěkná. Tak si to přeberte sami.
Mražený kuře 🤣 dobrýý
Tuhle jistě znáš: Co proletí mouše hlavou, když se srazí s čelním sklem vozidla jedoucího rychlostí 100 km/h?
Zadeček? 😃 Když jsem jako student jezdil na praxi na lokomotivě, tak jsem si musel (a chtěl) vyzkoušet úplně všechno. I čištění čelních skel na lokomotivě, která byla po takové čtyřsetkilometrové šichtě od hmyzu dost zasraná. Nevím, co se používá dnes, jestli jsou nějaká sofistikovaná nanočistidla, ale tehdy se používal sidol a taková ta ostrá kuchyňská houbička. Humus.
Správně! Byl jsem na vojně s klukem, jehož táta byl mašinfíra. Prý během kariéry přejel snad 16 lidí. V jednom případě jedenáct traťových dělníků najednou. Prý usnul ten, co měl hlídat...
Ani jsem se neptal @xlisto , jestli už taky měl nějaký osudový střet. Mně se jeden žák oběsil a jeden předávkoval kokainem.
Přesně nevím, co myslíš osudovým střetem.
První zimu za volantem jsem se dvakrát střetl s osobním autem. Vždycky jen plechy. Za celou dobu kariery jsem stihnul rozbít dvě zpětná zrcátka. Jedno u náklaďáku, jedno u autobusu.
Potom střet s malým podsvinčetem, kde to schytala mlhovka. Podsvinče uteklo. Dvě přejetý slepice, z toho jedna z vlastního chovu. Srnky vždycky utekli a ani nic jsem o ně nerozbil. Myši, žáby a kuny nepočítám.
Nic, čím bych plnil titulky prvních stránek novin.
Jen mě mrazí z toho, že se někteří pravidelní cestující přišli před svým skonem rozloučit. Proto nerad slýchám větu: „Dnes jedu s vámi naposledy.“
Osudový je střet, kdy někdo nepřežije. Osobně jsem se jen jednou v životě potkal se srncem.
Tak potom v tom případě jsem měl takové střety dva. Obě dvě drůbežnice nepřežily.
Legenda pobavila :D